na Blog.cz

Dorazili k vysokému mrakodrapu. Midori odmítala vystoupit. Muž vzal její kuře a řekl:

"A za tímto půjdeš?"

Midori vzhlédla, hned vyskočila z auta a vytrhla mu Guchiho z rukou. Přitiskla si ho k tělo a vzlykala dál. Muž ji chytl kolem ramen a jemně ji vedl ke vchodu. Midori měla obličej
zabořený do kuřátka a nedívala se, kam ji vede. Kdyby ji muž nevedl, nehnul by s ní. Nejdnou se mu ale vysmekla a pokusila se utéct. Rozběhla se po chodníku pryč od muže. Začalo pršet. Rozpršelo se velmi rychle a tak Midori přestala vidět na cestu. Uklouzlo ji to a praštila sebou na tvrdou zem. Ostatní lidi se na ni divně koukali. Někteří šli dál, někteří chtěli pomoct, ale měli dost aby se chovali sami. Došel k ní muž, zvedl ji a hodil si ji na záda. Okamžitě vyrazil opačnou cestou, než běžela. Midori pochopila, že to nemá cenu.

"Higuchi…"zasípala a zavřela oči.

Když je otevřela byli už ve výtahu. Muž si myslel, že usnula, takže nic neříkal. Sám byl dost mokrý a naduplý. Dorazili do jeho bytu. Posadil Midori na postel. Ta se na něho zničeně a zároveň vystrašeně koukala, co bude dál.

"Nemusíš se vůbec bát…"řekl a usmál se, "Nechceš se jít vysprchovat?"

Midori se vyděsila a zavrtěla hlavou.

"Tak udělám čaj a donesu ti něco teplého na sebe. Aby ses mi nenastydla."

Podíval se na podřené nohy od jejího pádu.

"A lékárničku."řekl s úsměvem, "Podívej se z okna na ten výhled. Ten neuvidíš jen tak někde."

Otočil se a nechal ji samotnou. V místnosti byla jedna stěna úplně prosklená. Byt byl ve veliké výšce, takže šlo vidět nádherně zářící město. Midori pomalu přišla k oknu a po tváři se ji začaly zase kutálet slzy.

"Higuchi…"

Položila ruku na sklo. Najednou se strašně rozplakala. Sjela po skle na zem a byla celým tělem na něj natlačená. Dívala se na město, kde je někde její Higuchi a vůbec nemá ponětí, že Midori není doma a nečeká na něho. Midori sevřela ještě pevněji Guchiho a skácela se na zem.

"Tady…"ozval se mužský hlas.

Na Midori dopadl měkký ručník. Midori ho ignorovala a ani se nehnula. Muž k ní položil šálek čaje a sedl si na postel.

"Proč děláš takové divadlo?"zeptal se, "Každá druhá by jásala, že si ji někdo chce vyfotit. Vyfotím si tě a můžeš zase jít."

Najednou ho napadlo to, že by si ji vlastně mohl nechat. Když ji už tak pracně dotáhl k sobě.

"Opravdu?"vzlykla Midori a podívala se na něho.

"Ty asi nejsi zvyklá být u cizích lidí, co?"

"Vždyť… vždyť jste mě unesl… násilím jste mě sem přitáhl…"zakňučela a sunula se od něj dál, "Já tu nechci být…"

Muž už nevěděl, jestli má být hodný nebo zlý. Pravda dotáhl ji sem opravdu násilím a teď si to chce vyžehlit, že bude na ni hodný. Tušil, že to je dost blbé. Už si ji teda neudobří ani za nic. Usmál se a zvedl se z postele.

"Budeme fotit až zítra. Dneska už je tma. Můžeš tu přespat."

"Ale…j-já… nechci…"

"Budeš tu spát a hotovo!"řekl a začal si vyslékat sako a košili.

Midori se natěsnala do rohu pokoje a vystrašeně se na něho dívala. Muž zůstal v kalhotách a vložil si cigaretu do úst.

"Teď to stejně nemá cenu... Byla bys tam vystrašená… To by se moc neprodávalo. Jak moc se budeš snažit, tolik ti potom za to dám."

Odfoukl cigaretový kouř a podíval se na Midori.

"Nemáš hlad?"

Midori neodpověděla.

"Fajn. Já ze sebe tady nebudu dělat šaška a podstrojovat ti všechno možné. Ani jsi nepoděkovala."

"D-d-d-děkuji vám mockrát… pane…"řekla vystrašeně z kouta Midori.

Muž se zvedl a přistoupil k ní. Midori se hned schovala do Guchiho a celá se začala třást. Pánovi se takhle pozice začínala pomalu líbit. Připadalo mu, jako by byl o hodně něco víc než Midori. A ona se ho jako velkého pána bojí. Muž ji teda pevně chytil za ruku a přinutil ji stoupnout si. Vzal ji bradu a natočil její obličej k sobě.

"Jsi opravdu moc hezká…"řekl, "I přes ty slzy a výraz… Kdybych tě hodil do nějakého odhalenějšího oblečku, tak s takovým výrazem dostaneš každého chlapa. Po pravdě i já jsem z tebe dost v háji. Dohodneme se, ano? Budeš tu do té doby, kdy mi budeš vydělávat dost peněz. Ty nedostaneš nic, jen svobodu. Platí? Máš mobil?"

Midori zakroutila hlavou.

"Tak to je parádní. Až tě pustím, tak opovaž se letět hned na policii a ani muk tvým rodičům. Vymysli si prostě něco jiného. A co se týče toho tvého Higuchiho… Ten si brzy najde jinou. Neboj, nezůstane opuštěný. Tím nechci říct, že je plno hezčích než ty. Jen chci říct, že lidské srdce je přelétavé. Potřebuje mít někoho rád. Když tu budeš tak asi měsíc, tak to už bude docela dost, aby třeba řekli, že jsi nezvěstná a nechali to plavat ne? Neboj, kdyby to tak bylo, nechám tě u sebe do konce života."

Pustil Midori, které bezvládně spadla na zem. Zůstala nehnutě ležet dívajíc se na město. ve tváři měla výraz, jako kdyby ji někdo vrazil dýku do břicha. Midori už neviděla žádnou šanci. Bylo jí jasné, že už se z tadyma nikdy nedostane. Podle čeho soudí, že bude mít dost peněz? Když už bude mít hodně, bude chtít víc. Higuchi pochopí, že už s ním nechtěla být a zapomene na ni. "Hlavně, aby žil šťastně"řekla si, ale všechno to zastíralo to, že chce být s ním.

"Proč se to muselo stát?"zašptala.

"Jo a kdyby tě to zajímalo. Budu tvé fotky prodávat na internetu. Budeš mít jméno Mipi-chan. Nikdo nepozná, že je to ta z té kavárny. A zákazníkům stejně půjde o to, co je na fotce a ne kdo je na fotce."

Vzal netknutý vystydlý šálek čaje ze země a šel je zanést spolu s ručníkem. Odřeniny na kolenách Midori už zaschly.

"Higuchi…"

"Jsem domááá!!!"zvolal narůžovělý Higuchi, když vešel do svého domu, "Ach jéjéééé… Midorinka už mi spinkáááá…. To bych měl potichounku!"

Higuchi se kolíbal směrem se schodům.

"Kurňa to byl hukot až se mi motá cééélý svět!"

Liskl sebou na postel a šmátral rukama po nějakém těle.

"Jejéééj… Midori šla lehnout k sobě nezbeda jednááá… Ale nechám ji spát!!"

překulil se na záda a zavolal: "Dobrou noooooooc!!!! Midorííííí!!!!" A okamžitě usnul.

"Dobrou noc… Higuchi…"řekla Midori městu a s hlavou položenou na studeném skle pomalu usínala.

Ráno se Higuchi probudil tak nějak kolem poledne. Celý polámaný se zvedl a dlouze zývl.

"Ježiši to je mi blbě…"

Sešel po schodech dolů a dal si prášek. Rozespale se díval kolem. Žádná snídaně nenachystaná, nikdo ho nevítá, v celém domě je ticho jako v hrobě. Higuchi se poškrábal na hlavě a šel si zase lehnout. Nějak to nechtěl řešit. Spal až do tří a pak se konečně nějak čerstvěji zvedl. Oblékl se, umyl a vyšel na chodbu. V domě bylo pořád ticho.

"Midori!!"zavolal.

Žádná odezva. Začal prohledávat celý dům. Nikde ale Midori nenašel. Nenašel ani žádný lísteček. Zapřemýšlel, jestli dneska jen tak náhodou nepracuje. Vzpomněl si ale, že mu Midori říkala, že celý víkend má volno, stejně jako on. Začal mít poněkud strach.

"Dej ruku jemně v pěst a dej si ji k hrudi… Ták… Teď se na mě víc podívej… Výborně… Teď se zatvař jako kdybych ti chtěl něco strašně zlého udělat. Hned teď bych se pustil foťáku a šel bych tě příšerně znásilnit… Výborně… A teď si klekni na levo…"

Od rána Midori vystřídala už 5 šatů a 100 pozic. Nechtěla snídat, takže byla dost slabá a měla hlad. Fotilo se před bílým pozadím i na posteli a v různých částech bytu. Za celou dobu se ani jednou neusmála. Několikrát se dokonce i rozbrečela, což si chlap vyfotil taky.

"Tak dobře… Pro dnešek toho máme dost… Taky musím teď jít ještě do práce. Když budeš mít hlad, cokoliv si vem z ledničky."

Vypnul světla, fotoaparát odnesl někam pryč. Midori přeběhla hned ke Guchimu, který byl u velkého okna. Zašila se hned do rohu a dívala se na město. Takhle to pokračovalo týden. Higuchi už se vyptával všude. V cukrárně o ní nic nevěděli, nikdo ji neviděl nikam jít. Ve škole se nemohl soustředit a měl celý týden blbou náladu. Už nevěděl, kam se kde se má ptat. Na policii nechtěl chodit, když nevěděl kolik jí je, co má za příjmení. Začínal úplně ztrácet naději. Jako kdyby se úplně vypařila do vzduchu. Přemýšlel i jestli ji neřekl nebo neudělal něco špatného. Taky se dost hrozil jestli ji nic neudělal, když se večer ten pátek vrátil. Nic si totiž nepamatoval a to viděl jediné možné řešení.

"Midori, už máš pravidelného klienta. Kupuje si všechny fotky, co dám na net. Asi zvýším jejich cenu."řekl muž, když ležel na posteli, ruce za hlavou, v puse cigaretu.

Midori nic neřekla. Za celý týden nepromluvila. Protože měla velikánský hlad, tak už něco pojedla, ale jenom když nebyl muž doma. Jinak nic, co ji nabízel, nepřijímala. Když ji nefotil, seděla u okna a dívala se ven. Jediné slovo co vyslovila a to zcela bezhlasně bylo Higuchi. Uplynul měsíc. Higuchi už přestal dávno hledat. Přestal dávno vyslýchat každého na ulici, jestli ji nikdo neviděl. Nemohl si odpustit, co ji udělal. Ještě pořád si nezvykl, že je doma sám. Vždy se domů těšil. Protože na něho někdo čekal. Teď ho čeká prázdný dům, kde jde slyšet každý jeho krok. Věděl, že takhle žil ještě před tím, než přišla Midori. Ta na tom taky nebyla o nic lépe. Spíše o dost hůře. Během měsíce dost zhubla a začala bělat v kůži. Oči měla pokleslé na rtech bezvýrazný výraz. Při focení ji to dávalo velkou snahu změnit výraz. Zdálo se jí, že to není měsíc, ale rok, co tam je. Muž se pořád radoval nad tím, tak má stále víc peněz, ale Midori nějak nemínil pouštět. Vždy ji namaloval, přepudroval tak, aby nevypadala špatně. Sám viděl, jak se mu drolí pod rukama. Ale chtěl z ní vyždímat co to ještě šlo.

"Dneska se za tebou přišel podívat tvůj velký zákazník."řekl muž a otevřel dveře do pokoje.

Midori ani nevzhlédla od okna.

"Tak tady jsi… Midori…"řekl starší mužský hlas.

Midori byl strašně povědomý a tak se podívala, kdo k ní jde.

"Jak už je to dlouho co jsem tě neviděl? Teda vůbec ses nezměnila… pořád tak hubená, bezvýrazná… ale přesto krásná… moje dcero…"

Midori se pomalu měnil výraz v obličeji. Oči se ji rozšiřovaly a začala ustupovat dozadu. Z hlasu se ji vydávalo jakési skřípění jakoby se sama dusila. Před ní stál její strýček, od kterého utekla.

"Myslíš, že jsem tě nepoznal na těch fotkách? Vždyť jsem tě pozoroval od malička. Takže vyhovět strýčkovi jsi nechtěla, ale klidně si děláš takovéto fotky pro ostatní?"

"Vy se znáte?"řekl překvapeně muž.

"Samozřejmě. A zřejmě jsi byla někde jinde, než jsi se začala fotit, že?"

"Jak to myslíte?"zeptal se.

Strýc se na něho otočil.

"Nehrajte blbého. Probíral jste si všechny fotky od začátku po teď? Na začátku nebyla vůbec hubená a měla o dost zdravější barvu i lepší výrazy. Teď vám musím říct, že to jde z kopce. Každopádně vlastníte moji dceru, která ode mě už před nějakým pátkem utekla… Rozmazlený fracek… Takže si ji beru zpátky, rozumíte? Myslím, že jste si už zaplnil kapsu."

"D-d-dobře! Moc se vám omlouvám pane! Ale šla dobrovolně! A nechtěla sama vůbec jíst, aby byla na focení co nejhubenější."

"Dneska za chvilku si ji odvedu, teď s vámi musím něco vyřešit."

"A co?"

Strýc s mužem odešli z pokoje. Midori měla pocit, že na místě umřela. Bezvládně seděla a dívala se na dveře, kterými vyšli z pokoje.

Higuchi seděl v internetové kavárně. Trávil tam teď hodně času, protože doma nemohl být a jedině jak se zabavil tak na netu.

"Hej, znáš Mipi?"houkl na něho jeho soused na počítači.

"Ne…"řekl suše a dál hrál nějakou klikačku.

"Je teď dost známá modelka. Pro zobrazení jejich obrázků se sice musí platit a jsou jen na netu, ale fakt to stojí za to pár si jich koupit."

"Díky, ale ne… Já jsem nikdy nebyl nadšenec do nějakých modelek."

"Hej ale fakt! Alespoň se podívej na tuhle fotku! Ta je moje nejoblíbenější!"

Higuchi letmě koukl do sousedova počítače. Uviděl zlaté blonďaté vlasy splívající na sněhobílé šaty s velkým výstřihem. Dívka se dívala, jako kdyby chtěla od někoho zachránit. Její velké oči byly plné bolesti a utrpení.

"Úžasné, že? Taková úplně emotivní fotka. Hned bych ji vzal k sobě a utěšil ji. Dívej, tady je další."

Zde byla dívka otočená bokem. Vlasy ji padaly přes ramena a odhalovaly ji její záda. Tam z nich vystupoval v oblasti lopatek hrbolek.

"KDO TO FOTIL?!"vyskočil Higuchi a praštil do stolu "KDE HO NAJDU?!"

"Nějaký Mr. Hitsu si říká a bydlí v tom velkém mrakodrapu támhle."řekl překvapeně.

Higuchi vyběhl z internetové kavárny. Díval se na mrakodrap v dálce i když byl daleko, rozběhl se k němu. Něco takového vůbec nečekal. Začalo pršet. Higuchi pevně věděl že až ji najde tak už bude chtít s ní být navždy. Že už ji nikdy nepustí. Nikdy v životě.

"Do smrti tě neopustím… Tak se vrať…"

Midori ucítila strašlivou bolest v zádech. Zařvala bolestí a schoulila se do klubíčka. Bolest se čím dál víc stupňovala. Midori zaťala zuby a zatnula prsty do Guchiho. Hrbolky na zádech ji rozervaly kůži a začaly růst. Z Midori začala vycházet záře. Bolest ustala. Nad Midori se rozprostírala velikánská bílá křídla, které sahaly až ke stropu. Roztrhaly ji veškeré oblečení co měla na sobě. Midori se zvedla, otevřela oči. Zářily ji jasnou pronikavou září. Poodstoupila pár kroků dozadu, co jí to křídla dovolila.

"Co to je?"vylekly se chlapi, když doběhly do pokoje.

Midori se rozeběhla proti nerozbytnému sklu a proletěla skrz něj ven. Křídla rozbila veškeré sklo, které okno mělo. Midori začala padat dolů. Pokoušela se máchat křídly. Udeřil první blesk. Bouřlivě zahřmělo. Midori roztáhla křídla a plnou silou vylétla až nad mrakodrap. Celá zářila jako jedna velká hvězda. Lidi ve městě se zastavovaly a dívali se na ni. Midori i když i křídla těžkla, když byla promoklá, rozletěla se nad město.

"Higuchi…"řekla a začaly ji stékat slzy.

Slzy dopadaly na zemský povrh. Země začala pulzovat. Všichni se zastavili. Zloděj, který ukradl právě ženě kabelku se zastavil. Vrátil se a pomohl ženě, kterou při tom i strhl na zem, vstát. Vrátil ji kabelku a omluvil se. Hádající se pár si v tu rázu padli do náruče. Začali se líbat. Matka, která týrala své dítě a zamkla ho ve sklepě, hned k němu běžela a přivinula ho k sobě. Vynesla ho ven a plakala. Udeřil bleskl. Midori se prohnula, aby se mu vyhnula a tím spadly na zem další slzy. Hlavou ji probíhaly všechny vzpomínky, které zažila s Higuchim. Všichni na ve městě se rozeběhly za tím koho milují. Jakmile se potkali vpadli si do náruče a někteří se sesunuli i na zem. Teď už se to dělo na celém světě. Všichni na zemi nechali všeho co dělali a rozeběhli se obejmout toho koho milují. Celý svět v ten moment přestal být zlý. Neexistovalo nic jiného než láska. Nic jiného v ten moment nepanovalo. Bezdomovci, děti v dětských domovech, lidi v Africe… Tam kde se válčilo, tam se přestalo. Lidi odhodili zbraně a rozplakali se. Hned začali pomáhat těm, které před chvilkou postřelily. Plačící anděl vyletěl vysoko na nebe. Už nikdo si ho nevšímal. Jen jeden člověk, který k tomu anděly běžel. Který běžel k tomu, koho miluje.

"Midori!!!"zakřičel.

Anděl přestal slzet. Slétl níž a když uviděl osobu, která k němu natahuje ruce, okamžitě letěl k němu.

"Higuchi!!!"zakřičela Midori a letěla přímo za Higuchim.

Poprvé se ji rozzářil obličej štěstím. Vlétla do Higuchiho náručí a ten ji hned pevně stiskl. Začal plakat. Midori taky. Nebyli sami. Celá země se těšila z lásky toho koho miluje a tiskl ho k sobě co nejvíce mohl. Chvíle kdy všichni si uvědomily, jaká je důležitá láska. Že někoho máme a můžeme ho sevřít v náručí a ukázat mu, jak ho opravdu máme ráda je to nejkrásnější na světě. Není člověka, kdo by neměl koho obejmout. Nikoho. Lidi se jen někdy přetvářejí. Někdy se cítí úplně sami. Ale vždy je tu možnost rozeběhnout se za tím koho máme rádi. A plakat společně nad tou krásou, nad tím čarovným pocitem. Nikdy nejsme sami. Křídla začaly pomalu mizet. Rána se zacelovat. Higuchi Midori ještě pořád nepustil. Vedle nich se objevil druhý anděl.

"Dokázali jste to… Generace Rain Angel je u konce…"anděl se usmál na pár, když se rozhlédl po ulici posetý lidmi, plačících nad láskou.

Higuchi ani Midori nevzhlédli.

"Midori… nyní už jsi člověk… tvoje dítě nebude mít život, jako několik set dětí před tebou a včetně tebe. Konečně bylo vykonáno poslání, které potřeboval tenhle svět…"

Anděl zmizel. Higuchi se jemně odtáhnul do Midori, aby se na ni mohl podívat.

"Higuchi… Ty pláčeš…"řekla Midori.

"Ty taky Midori…"

Nahnul se k ní a políbil ji. Midori zavřela oči.

"Higuchi snídaně!!!"zavolala Midori z kuchyně.

Higuchi seběhl ze schodů a vešel do kuchyně.

"Dobré ráno ti přeji, Higuchi."řekla Midori a usmála se na něho.

"Dobré ráno."řekl Higuchi a posadil se ke stolu.

Midori si k němu přisedla a začali jíst.

"Oběd už jsem stihla nachystat."řekla Midori.

"Jo… snad už všechno máme."

"Už se strašně těším. Nikdy jsem na výletu nebyla."

"Určitě se ti to bude líbit. Taková procházka v přírodě nikdy nikoho nezabije."

"Už se moc těším."zopakovala to Midori a vesele se usmála.

Higuchi dal bágl přes rameno, Midori vzala do rukou tašku s obědem a vystarovali na autobus.

"Byla jsi někdy v lázních?"zeptal se Higuchi.

"Ne, nebyla."usmála se Midori.

"Tak se tam můžeme zastavit a třeba i přenocovat, nedaleko by měly být."

"Dobře! Už se moc těším!"řekla Midori, "Podívej Higuchi už nám ujíždí autobus!"

Midori ukázala na autobus v dáli, jak stojí na zastávce.

"Ježišmarja, tak honem!"

Vzal Midori za ruku a rozeběhli se spolu za autobusem.

Týden uplynul jako voda. Higuchi chodil do školy, kde se bavil jen s Makotem. Tsugumi se s ním přestala bavit a konečně si našla ve třídě nějaké kamarádky. Zjistila, že se celou dobu nesmyslně vázala na Higuchiho a neměla vlastně celou dobu žádné kamarádky. Makoto už Higuchiho návštěvu vydýchal a bavil se s ním dál.

"Od té doby, co mám doma Midori, už mi nechodíš bez pozvání do domu, co?"ušklíbl se Higuchi, když šli s Makotem spolu ze školy.

"No… Protože jsem usoudil, že to bylo hodně nezdvořilé. A taky jsem ti říkal, že naši už mi koupili PlayStation, takže už pařím doma."

"Jako malej kluk…"

"Hej, každý má jiné zájmy! Já mám hry a ty toho svého anděla."

"No…"

"Ty vlastně nemáš jiné zájmy co? Jenom chodíš do školy, pak na brigádu a jinak jsi zapichlý doma ne?"

"To je vlastně pravda."zamyslel se Higuchi.

"Chtělo by to nějakej oraz, takhle si zničíš svůj středoškolský život! Ta to přežije, když u ní chvilku nebudeš! Co takhle v pátek večer někam zajít?"

"A kam?"

"Já ti nevím… Do víru města!"

"Co my tím chceš naznačit? Chlastačku?"

"Přesně! Vždyť ty ses ještě nikdy pořádně nestřískal ne?"

"To ne… Ale ani to netoužím zažít."

"Ale prosím tě! Maximálně holky nepijou, ale každý správný chlap musí být alespoň jednou za život nalitý!"

"Říká kdo?"

"Já."

"Úžasné."

"Tak co?"

"Tak rak bych si někam vyrazil… Pravda… Vidím se s ní každý den a s tebou jsem ani pořádně dlouho nebyl."

"No! Vždyť mě úplně zanedbáváš!"

"Jo. Tak půjdeme."

"Super! A nezašel bys dneska někam?"

"To ne, promiň. Mám brigádu a ještě k tomu musím doprovodit Midori do její nové práce."

"O-o-ona bude pracovat? Ale… ale… ale vždyť se ji ostatní leknou!"

"Věříš na anděly?"

"Ne."

"Fakt ne?"

"Ne."

"Přiznej to."

"Tak jo."

"Tak proto ty křídla vidíš jenom ty, víš? Možná ti připomněla nějakého anděla z nějaké hry a prostě to byla jen halucinace."

"Myslíš?"

"Tuším…"

"No! Ty jsi taky takovej chytrej!"

"To jsem celý já!"

"Vtipný…"

"To je další moje kladná stránka."

"Super."

"Jsem já! Jsem super, vtipný a chytrý!"

"Teda… sebevědomí ti nechybí."

"To myslím ve srandě ježiši. I když pro Midori takový jsem. Někdy si připadám, že ke mně vzhlíží jak k nějakému bohovi."

"No to ti může jen lichotit."

"Taky že jo."zasmál se, "Ale když je to furt, je to docela… divné?"

"Jo, tak ahoj, zítra!"řekl hned Makoto a šel druhou cestou kudy chodívá domů.

"Čau."mávl Higuchi si a šel dál.

"Vítej doma, Higuchi!"přivítala ho hned Midori a vesele se na něho usmála. "Oběd už je na stole! Právě jsem ho tam postavila."zasmála se.

"Jen se nepředři. Šetři se na večer."

"Vždyť… jsem tu celou dobu nic nedělala. Jen oběd."

"Ale jo. Děkuji moc."řekl a zasedl ke stolu.

"Nemáš vůbec zač!"řekla vesele Midori a sedla si proti němu.

"Dobrou chuť."

"Dobrou chuť."

Po jídle se Higuchi šel převléct. Midori jako vždy uklidila nádobí.

"Nemám s toho moc dobrý pocit. Z toho pátku."říkal si Higuchi, když se převlékal, "Nechat Midori samu doma. Večer bude určitě pracovat a pak sama domů… Neměl bych se opít už jen kvůli ní. Vždyť co by ta chudinka se mnou tady zmohla? Usnést, mě neunese… No nebudu pít, prostě nebudu! Kdybych měl deprese a život v háji, tak prosím, ale když je mi dobře? A jen tak, abych byl chlap? No já se tady s Midori dost cítím jako chlap! Doufám… teda…
když se teda zamyslím… tak jsem dost se uklidnil. Byl jsem dost výbušný a chrlil sprosté slovo za slovem… Asi… Asi jsem fakt zženštil, když je tu Midori! Sice oproti ní jsem jako chlap jak hora… ale to její chování je tak nakažlivé!!! No do háje!"

Higuchi si párkrát popleskal po hlavě a protřepal s ní.

"Jsem chlap! Chlap!"

Rázně vykročil z pokoje a frajersky seběhl po schodech.

"Ty Midori,"řekl, nasadil drsný výraz a opřel se o stěnu v kuchyni "V pátek jdu s kámošem večer ven, fajn?"

Midori se otočila od dřezu a roztomile se na něho usmála.

"V pořádku. Je fajn, vyjít si se svými kamarády do města. Moc vám to přeji."

Higuchi na místě roztál a roztekl se po celé podlaze.

"To snad není pravda…"zakňučel a posbíral se.

Podíval se na Midori, která už stála u něho a usmívala se na něj.

"No… tak… tak…"koktal Higuchi "Už se těšíš do práce?"

"Moc! Strašně se těším na naše uniformy!"

"Tak pomalu vyrazíme ne?"

"Dobře."

Za hodinu už stály před budovou, která už byla pro změnu celá růžová.

"Penbože…"zaklel Higuchi, "Je blbý nebo co? Jací zákazníci mu budou chodit do něčeho co je tak odporně růžové?"

"Ty nemáš rád růžovou, Higuchi?"

"Jako… nevadí mi…. moc… teda vlastně! Jsem chlap tak jasné, že nemám rád růžovou!"

"To je škoda… Tím pádem mě asi nepůjdeš navštívit, že?"

"To jsem neřekl! Ve vnitř to snad ještě nevymalovali… A stoly se židlemi byli hnědé… Jasně, že se půjdu na tebe někdy podívat."řekl hned a usmál se.

"Tak… Ahoj…"řekla Midori a mávla na něho.

Stála ale jak přibitá a nějak se ji nechtělo odejít.

"Mám tě tam doprovodit?"zeptal se.

"Ne! To je dobré! Já to zvládnu!"řekl hned Midori a otočila se.

"Tak pápá, Higuchi!"řekla, usmála se a rázně šla ke dveřím.

"Jo a pamatuj na ten klíč! Nestrať ho, jinak se nedostaneš domů, jo?"

"Jasně!"řekla a vešla dovnitř.

Higuchi se usmál a povzdechl si.

"No… teď abych šel já do rachoty…"

Otočil se taky a šel do obchodu naproti. Celou dobu byl nervózní, ale nějak trochu doufal, že to sama zvládne. Učil ji i zamykat a odemykat dveře, cestu domů zná. S prací by neměla mít problém. Po nějaké chvilce se uklidnil a začal přemýšlet o té akci s Makotem. Nevěděl proč, ale zdálo se mu, že jediná správná věc, co by měl dělat, tak nechodit nikam, starat se o Midori, nechat si od ni vařit a chodit do školy. Ale zase rád by dělal něco jiného než ten stereotyp. Nikdy v životě se ale neopil, tak se kapku bál, že to přežene. Higuchimu padla a šoural se domů. Věděl, že Midori končí později, tak se zas tak moc nehrnul. Mezitím ještě něco nakoupil a rozhodl se, že večeři tentokrát udělá sám. Aby nevyšel z praxe. Dorazil domů, tam překvapivě prázdno. Byl zvyklý, že bylo všude světlo a za chvilku vždy uslyšel dusot po schodech, či z obyváku nebo kuchyně a objevila se Midori, která ho hned nadšeně vítala. Trochu usmál tomu, jak už opravdu začíná být na ní závislý a šel do kuchyně. Tam si rozdělal věci a začal něco vařit. To se mu taky moc nechtělo. Za ty týdny už dost zpohodlněl. Za pár hodin však uslyšel v chodbě nějaké zvuky, tak hned vykoukl z kuchyně.

"Vítej doma Midori!"řekl tak jak ho vždycky vítá ona a sluníčkově se usmál.

V chodbě stála Midori celá uslzená, ale jakmile uviděla Higuchiho hned se k němu rozběhla. Než by stačil něco udělat vpadla mu do náruče a pevně ho objala.

"Higuchi… Higuchi… Higuchi…"vzlykala.

"Midori? Copak se stalo?"řekl hned mile a vzal ji za ramena.

Midori se ho držela jako klíště a odmítala se ho pustit. Higuchi teda si klekl a přinutil ji tak aby si taky sedla. Higuchi si sedl do tureckého sedu a trochu ji od sebe odtáhl.

"Co se ti přihodilo? Povídej…"řekl.

Midori si utřela slzy a začala roztřeseně mluvit.

"Hi-Higuchi… Já jsem tu práci vůbec nezvládla… Já…já… jsem nedokázala obsloužit hosty… Rozbila jsem hrníčky… Rozlila jsem kafe… A polila jsem tu krásnou uniformu… Několikrát jsem mi spadl tác…"

Midori se zase rozplakala. Higuchi se usmál a tak ji k sobě přivinul. Byl rád, že se ji nestalo něco horšího.

"To je normální Midori. Nikomu to nejde v práci napoprvé dobře. A je přirozené, že mě jsi v pořádku obsloužila, ale u ostatních lidí jsi měla problém. Vždyť ostatní tvoje kolegyně měly taky problém, protože jsem pro ně byl cizí. Neboj se, už to bude jenom lepší."

"Opravdu?"vzhlédla Midori.

"Samozřejmě."usmál se Higuchi a pohladil Midori po hlavě. "Je to úplně lidské a váš šéf s tím musel počítat, když vás viděl. A uniforma se přece vypere a bude zase čistá. Vždyť od toho jsou ne? Při takové práci se člověk musí někdy od něčeho ušpinit. Já když jsem první nastupoval do právě tak jsem taky nevěděl co mám dělat. Pořád jsem se motal sem a tam, vykládával jsem špatné zboží do špatných pultů, tak jsem to musel zase všechno přeskládat, chodil jsem tak kam jsem nesměl a dokonce jsem na šéfa překlopil omylem celou hromadu toaleťáků."

Midori se zasmála.

"Alespoň to bylo měkké, že?"

"To teda jo, ale průšvih to byl jak mraky. Ale vidíš, každému se hned napoprvé nevede hned na výbornou."

Midori přikývla a pustila Higuchiho.

"Máš hlad? Už jsem se realizoval a něco jsem uvařil."

"Opravdu?"

"Jasně, pojď."

Zvedl Midori ze země a vedl ji do kuchyně. Ta si stírala slzy a usmála se, když uviděla večeři na stole.

"Já bych ale klidně navařila…"

"Když jsem logicky doma dřív tak se postarám o jídlo ne? A taky jsem si to chtěl procvičit. Dlouho už jsem nevařil."

Midori se usmála a nechala se usadit ke stolu.

"Tak dobrou chuť. Jé, počkej… Tady máš kapesník."řekl a podal ji přes stůl kapesník když viděl, že si otírá nos.

"Děkuji."zasmála se a vysmrkala se.

Higuchi začal jíst a konstatoval.

"No… Teda ty vaříš o hodně líp než já… Myslím, že je dobře, že to přenechávám na tobě."

"Ale to není pravda,"řekla, když už žvýkala, to co Higuchi navařil "Je to moc dobré!"

"Ale není. Ty vaříš líp."

"Ty vaříš líp."

"Ne, ty."

"Ty."

"Ty."

"Ty."

"Ty."

Midori se zasmála.

"Tak. Už je ti lépe?"zeptal se Higuchi.

"Ano. Moc ti děkuji, Higuchi. Strašně, strašně, strašně moc… Je mi líto, že tě neměl kdo povzbudit, když měl svůj špatný první den v práci."

"Já si toho nic nedělal. Ale teď jsme tu dva a držíme se vzájemně na nohou, není-liž pravda?"

"Ano. Já tě budu vždy držet na nohou i když to nebudeš potřebovat!"

"Tak to děkuji. U mě to platí totéž."usmál se.

Midori se vesele usmála a zčervenala.

"Taky máš teď u srdce takový příjemný pocit?"

"Asi…"

Midori chvilku zarytě mlčela a pak vyskočila na nohy, sesbírala nádobí a začala ho umívat.

"Mockrát děkuji za jídlo."řekla a celá červená začala nádobí drhnout.

Higuchi se usmál a vzal do ruky utěrku.

"Teď si prohodíme role. Jako tenkrát."

Midori přikývla a s roztřesenou rukou mu podívala umyté nádobí.

"Děje se něco?"zeptal se.

"Nic… "řekla a zasmála se.

Poumývali, poutírali a šli na kutě. A dny plynuly jako voda v řece. Midori si pomalu začala na práci zvykat a málo toho packat. Nadešel onen pátek. Higuchi došel ze školy. Midori už nebyla doma. Začala chodit i na odpoledne, protože si cukrárna získala velikou oblibu. Higuchi už byl zvyklý, nemít ji doma, takže už to nějak nepožíval. Čím víc ale Midori neviděla Higuchiho, tím víc se na něho večer lepila a ráno ji vždycky skončila na něj natlačená, div ho neshodila z postele. Kuřátko Guchiho začala sebou nosit i do práce a to byl klíč jejího úspěchu. Šéf nad tím sice ohrnoval nos, ale její kamarádky ho zbožňovaly a posléze se stal maskotem kavárny. Vždy, když Midori přišla posadila ho na pokladnu směrem k zákazníkům. Nikomu ho ale nedala. Měla pocit, že se na ni sám Higuchi kouká a cítila se v bezpečí. Začala být klidnější, už nic nerozbíjela, začala se usmívat. Higuchi ji za celou dobu ale ještě nepřišel navštívit.

"Tak… měl bych vyrazit…"řekl si Higuchi tak kolem osmé a šel se obut.

Zaklapl dveře a trochu zaváhal. Podíval se na zavřené dveře.

"Snad se domů vrátím střízlivej…"

Pak se prudce otočil a šel na místo kde si s Makotem dali schůzku. Byla už tma. A chladno.

"Snad je Midori dobře oblečená… Opravdu se začíná ochlazovat… Ne! Žádné takové! Dneska jdu, abych si vyčistil od ní hlavu! Pořád se o ni starám, zasloužím si voraz! Teda spíš ona se stará
mě… Ne! Jdu! Jdu!"

První s Makotem navštívili karaoke bar. To připadalo Higuchimu dost poklidné. Čekal něco horšího. Pak šli do herny, na přání Makota a na závěr do klubu. Tož tohle čekal. Bylo kolem dvanácté a tam to žilo.

"No do háje…"

Higuchi si zacpal uši od řvoucí hudby. Makoto v dobré náladě sedl k baru a něco objednal. Higuchi začal zývat.

"Tak konec srandy! Teď se pojďme pochlapit!"řekl Makoto a postavil před něj sklenku čehosi.

"Hej promiň ale ne… Nechci být-"

"Dělej a nemel!"

Makoto si cinkl s jeho sklinkou položenou na pultě a kopl to do sebe. Higuchi se jen nestačil divit. Takového ještě Makota neviděl. Dosud to byl ten ustrašený, hlasitý blázen do her. Higuchi se díval na skleničku.

"To snad nemyslíš vážne!"hukl nevěřícně Makoto.

"Jo! Jo! Už… jdu na to!"

Higuchi chňapl skleničku a čuchl k tomu.

"Dost nějakého slušňáčeření! Jsem chlap!"

A vypil to na ex. Trochu se zakuckal, zakřenil, ale rychle to rozdýchal.

"Výborně!"zatleskal Makoto.

"Ahoj, jdeš si zatančit?"řekla jedna holka, která k němu přišla a vedle ní byla další.

Higuchi nadzvedl obočí a Makoto ho vykopl ze sedátka.

"A mohu se přidat?"vtěrkl se Makoto a holky pokrčily rameny.

Midori už v osum začala uklízet a šla se s kamarádkami převléct.

"Midori? Jak to děláš, že máš tak krásné vlasy?"zeptala se ji jedna a prohrábla ji její zlaté kadeře.

Midori se usmála.

"Já nevím. Maminka Higuchiho mi dala moc voňavé šampóny."

Kamarádka se zasmála. Všechny už si zvykli, že Midori poněkud jednodušeji odpovídá.

"Ty o Higuchim hodně mluvíš. Jsi s ním hodně blízká, že s tebou došel i první den?"

"Higuchi… Higuchi je mi hodně blízký. Je to člověk, který pro mě znamená všechno na světe. Kdybych ho neměla, asi bych zemřela."

"Tak to je hned jasné, co holky?"otočila se na ostatní, které s úsměvem přikývli.

"A co je jasné?"zeptala se blbě Midori.

"No že jsi zamilovaná. Ne. To ho přímo žereš."zasmála se.

Midori zčervenala a vykulila oči.

"J-já m-m-milovat? Vždyť… vždyť… vždyť ani nevím… jak se to pozná… a nevím co mám dělat… a-a-a-a-a…"

"To nemusíš vědět, co máš dělat. To co k němu cítíš, to stačí. To co ti říká srdce, to dělej. A jestli je to opravdu pravda, že ho máš ráda, tak bys mu to měla urychleně říct."

"Říct?!?!"vyjekla a byla rudá od hlavy až k patě.

"Jak chceš. Záleží na tobě."

"A co to znamená… milovat… co to znamená pro člověka?"

"To znamená přesně to, co jsi řekla. Že je pro tebe vším na světě. To stačí."

"A je to správné?"

"No samozřejmě! Je to lidská přirozenost někoho milovat! Ať je to kdokoliv."

Kamarádky jsi poklepaly na čelo a postupně odcházeli domů. Poslední na Midori čekala a shovívavě se na ni usmívala.

"Nikdy jsem nevěřila, že někdy někomu tohle budu říkat."řekla.

Midori ještě celá rudá se dál dooblékala a vše uklidila.

"Dneska mám službu, můžeš jít."řekla s úsměvem Midori, "Děkuji, že na mě vždy tak čekáš."

"Jo? Já zapomněla. Nemáš vůbec zač, tak se měj! Užij si víkend!"

"Ty taky! Ahoj!"

"Ahoj!"

Midori vzala hned mop s kbelíkem a začala vytírat celou cukrárnu. Popravdě službu mít neměla, ale věděla, že ta, která ji měla mít, onemocněla a nikdo neřešil, kdo to převezme za ní.

"Snad se dnes Higuchi s kamarádem pobaví. Už se na něho moc těším."

Když skončila, vše posklízela, vzala Guchiho a vyšla z cukrárny. Jen co popošla pár kroků, zkřížil ji cestu nějaký muž.

"Ahoj Midori."řekl mile.

Midori vyděšeně vzhlédla. Muž vypadal spořádaně. Jako nějaký pracovník. Měl na sobě sako s kravatou, v ruce pracovní tašku. Midori neodpověděla.

"Nemusíš se bát. Ty si mě určitě nepamatuješ. Jsem jeden z vašich zákazníků. Spokojených, samozřejmě."

Midori se hned probrala a pokusila se usmát.

"Ach, dobrý den můj pane."řekla a uklonila se mu, "Co byste rád?"

"Víte chtěl jsem se tě zeptat, jestli neuvažuješ o modelingu."

"Modelingu?"

"Jsi velmi krásná Midori, toho by se mělo uživit. V takové kavárně je tě škoda. Už jsem chodí nějaký pátek a pozoruji tě. Víš, mým koníčkem je fotografování a když tě vidím, strašně rád bych s tebou udělal pár fotek. Možná si tím i něco vyděláš."

Midori se vystrašeně zase uklonila.

"Omlouvám se, ale radši zůstanu tady. Dal jste mi velmi zajímavou nabídku, ale nemohu ji přijmout."

"Prosím Midori… Jenom pár fotek… Proč nechcete?"

"Protože… tuhle práci mám díky Higuchimu a mám ji ráda."

"Prosím… Jenom dneska na chvilku…"

"Dneska? Na chvilku?"vystrašila se, "Ale pane, už je pozdě! Já musím se vrátit domů."

Muž se nedal a šel k postavenému autu u kavárny. Otevřel dveře a pokynul, aby vstoupila dovnitř. Midori zakroutila hlavou a ustoupila pár kroků dozadu. Muž se napřímil a rázným krokem vyšel k Midori. Tak začala rychleji couvat. Muž ji rychle chňapl za zápěstí a táhl ji k autu.

"Ne! Prosím, nechtě mě!"křičela a kroutila se co jen to šlo.

Na ulice byla sice plná, pár lidí se otáčelo. Chlap ji násilím hodil na zadní sedadlo auta a zabouchl dveře. Ihned auto zamknul ovladačem.

"Dcera nechce domů."řekl muž a s úsměvem pokrčil rameny.

Lidi chápavě pokývli hlavou a hleděli si svého. Muž si odemkl, rychle nastoupil a zamknul. Nastartoval a rozjel se. Midori byla vzadu schoulená do klubíčka v náruči svírala kuřátko a slzy se ji koulely po tváři.

"Nechtěl jsem použít takové násilí, ale ty jsi mi nedala na výběr."

Zastavili na křižovatce. Čekal na zelenou. Přes cestu před ním přecházeli lidi. Midori vzhlédla. Najednou mezi nimi uviděla Higuchiho.

"Higuchi!!!!"vykřikla a snažila se otevřít dveře.

"Higuchi!!! Higuchi!!! Higuchi!!!"

Midori přelezla na přední sedadlo a s pláčem bušila přední sklo auta.

"Přestaň!"řekl ji a máchl po ní rukou a posadil ji na sedadlo.

Midori dál bušila dál na boční okénko a dívala se jak se Higuchi s Makotem se smíchem ztrácí v klubu. Midori zůstali dlaně na skle a dívala se na budovu, kde Higuchi zmizel. Auto se rozjelo.

"Higuchi…"vzlykala "Higuchi…Higuchi…"

"Nech toho, prosím."řekl už trochu nervózně a chytl pevně volant.

Midori se zase schoulila do klubíčka. Guchi zůstal ležet na zadní sedadla. Midori tekly slzy proudem.

"Prosím, Muroka?"

"Dobrý den, tady Higuchi Okamura. Volám ohledně práci ve vašem podniku."

"Ano?"

"Včera na bále mého otce jste zaměstnal mou partnerku do vaší cukrárny."

"Tu blonďatou roztomilou dívku?"

"Eh… ano… chtěl od vás podrobnosti. Promiňte, ale připadá mi to velmi podezřelé, protože ani nevíte jak se ta blonďatá dívka jmenuje, kolik má a co dělá a vy už jste ji zaměstnal."

"Omlouvám se, byl jsem včera ve spěchu a byl jsem dost utahaný. Ještě jsem ji nepřijal, jen jsem ji nabídl pracovní příležitost. Otevírám cukrárnu U Sladkého koťátka a sháním ty neroztomilejší dívky. Tak vždy když nějakou vidím, tak ji musím dát na sebe kontakt a ať se mi ohlásí jaká chce. Opravdu se omlouvám, jestli to vyznělo nějak podezřele. Jsem začínající podnikatel, takže se musím ještě učit."

"No… dobře… takže kdyby souhlasila, co má dělat? Kam má jít a kdy? A hlavně jaký bude plat?"

"To bych raději oznámil právě jí, jestli dovolíte."

"No ona právě spí, takže to nepůjde."

"Tak ať mi zavolá ona, až se vzbudí, ano? Jestli dovolíte, mám naspěch, takže musím končit."

"Jasně. Fajn. Nashledanou."

"Nashledanou."

Higuchi položil mobil na kuchyňský stůl vedle vizitky a dlouze se zadíval do prázdna.

Zvedl se a šel udělat snídani. Byl už převlečený z kvádra do tepláků a nechal Midori spát. Sice už bylo jedenáct hodin, ale máchl nad tím rukou a čuměl do ledničky.

"Jejda… Měl bych jít nakoupit…"

Vzal teda pečivo, marmeládu a med a všechno to i s talířkama flákl na stůl. Najednou si všiml v chodbě lesklého čehosi. Přišel k tomu a zvedl to.

"Nechci Midori bránit, aby pracovala. Nechci ji tady dusit, aby mi tady dělala služku. Byla zavřená od rána, kdy jsem odešel do školy, do večera, kdy jsem se vrátil z práce. Musí trochu do světa. Jenže jak to dopadlo, když se ukázala světu… A když se takhle bude vystavovat na veřejnosti… Co když si ji všimne její strýc a bude to v háji. A nebo ji ten podezřelý chlap sbalí a odejde někam do háje… A já už ji nebudu moct vrátit zpátky, když tam nebudu u ní. Bude na to sama a ona nedokáže říct ne a není tak silná, aby se obránila…"

Vešel do obýváku a položil Midorinu korunku na stoleček. Sedl si na gauč a zapnul televizi. Byla už jedna hodina odpoledne a Midori konečně sešla dolů.

"Dobré ráno, Higuchi…"řekla ospale a postavila se do vchodu do obyváku.

Higuchi se otočil a usmál se.

"Dobré odpoledne, ospalče."

"To jsem spala tak dlouho? Kolik je hodin?"

"Jedna odpoledne."

"Panebože! Já jsem ti nepřipravila snídani! Strašně moc se omlouvám, jdu to hned napravit!"

Prudce se otočila a vyběhla, naráz ale skončila zase pusou. Zakopla o svoje šaty, které měla ještě na sobě. Higuchi k ní v klidu přišel a zvedl ji.

"To je dobré, stejně není nic v ledničce. Dneska bude jen pečivo s něčím. Čekal jsem, až se vzbudíš. Tak jdeme jíst, ne?"

Midori na něho vykuleně zírala a popravovala si šaty.

"Klídek."řekl a pohladil ji po hlavě.

Midori se vzápětí usmála, tak jak to uměla a přikývla. Higuchi trochu zčervenal a popošťouchl ji do kuchyně.

"Poslední dobou začínáš pořád sebou flákat o zem. Předevčírem, včera a dneska taky… Trochu zvolni tempo… Když je všechno hr, hr tak skončíš jen na zemi."

Higuchi pobaveně zasedl za stůl a začal si mazat na chleba marmeládu. Midori zčervenala a zase přikývla.

"Jo, chceš k tomu čaj? Nebo nějaký džus?"řekl a vystal.

"Džus…prosím…"

"Dooobře."

Přinesl dvě skleničky a nalil do nich džus.

"Děkuji."řekla a začala pít.

Higuchi se usmál a začal se cpát.

"Jo a chceš zavolat tomu chlapovi?"

"Jakému…chlapovi?"

"Tož tomu, který ti nabídl tu práci."

"No…asi bych měla. Ráda bych věděla, kde je ta cukrárna a v kolik tam mám být."

"Jak dosnídáme, tak mu můžeš zavolat."

"Dobře."usmála se a kousla do chleba.

Po snídani ji Higuchi vytočil zase pana Muroku a mobil dal Midori.

"Ještě jsem nikdy s nikým netelefonovala."řekla.

Higuchi ztuhl.

"No… tak si to dej k uchu a mluv do toho, jak ho uslyšíš…"

"To já vím,"zasmála se, "Jen je to poprvé, tak je to zvláštní pocit…H-haló? Tady Midori!"

Higuchi si sedl naproti Midori a pozoroval ji. Nejraději by ji ten mobil vzal a řekl, že nikam chodit nebude, ale když viděl, jak se Midori při telefonování usmívá a s jakým elánem mluví, všechno se mu bortilo.

"Dobře… Dobře… Jo… Taky moc děkuji… Nashledanou, pane Muroka."

Midori na telefon se na mobil chvilku dívala, až ji ho Higuchi vytrhl z ruky.

"Tak co?"zeptal se a mobil strčil ho kapsy.

"Už dneska bych měla přijít se seznámit s cukrárnou a naučí mě základy. Třeba jak udělat koktejly, kafe a tak… A taky mi musí vzít míry na ušití uniformy. Budou tam prý i ostatní moje spolupracovnice. Snad si s nimi budu rozumět."

To, že tam nebude s ním sama Higuchiho docela uklidnilo, ale pořád myslel na to braní mír.

"Dobře… A v kolik? A kam?"

"Ve tři. Ta cukrárna je naproti supermarketu Tifa… Víš, kde to je?"

"To je… To je supermarket kde pracuju!!!"

"Opravdu? To je skvělé!"zaradovala se.

"No to bych řekl! Tak to tě třeba budu moct vyzvedávat! Teda… uvidíme jak to bude s časy…"

"Snad to bude tak, že společně půjdeme do práce i z práce. To by bylo príma!"

"To teda jo!"

"Tak… já se půjdu převléct ze šatů."

"Dobře. Jo! A ještě počkej."

Higuchi se zvedl a přinesl z obýváku pro Midori její korunku.

"Moc děkuji! Kde jsem ji ztratila?"

"Když jsem tě nesl nahoru, tak ti asi spadla z hlavy. Byla tma a byl jsem ospalý, takže jsem si toho všiml až teď, že je na zemi."

"Ty jsi mě nesl? A taky… všimla jsem si, že jsem byla ve tvojí posteli…"

"No… tak předtím jsi chtěla jít za mnou, tak jsme myslel, že se ti u mě lépe spí… N-no a taky kdybys spala sama, tak bys mohla mít zase sny a já se chtěl vyspat. A jinak jsi byla jako pírko, to se neboj."

"Tak… to ti moc děkuji… Moc dobře se mi u tebe spí…"

"To je dobře. Tak šupej nahoru se zkulturnit ať to potom stihneš do práce."

"Dobře."

Midori se usmála a vyběhla do schodů.

"Ale pomalu! Ať sebou zas nepraštíš!"

Midori zpomalila a šla chůzí. Higuchi se usmál a šel si sednout zase k zapnuté televizi.

Blížila se třetí hodina a Midori s Higuchim zavírali domovní dveře. Higuchi se rozhodl, že ji tam doprovodí, protože sama by tam netrefila.

"Tak co Midori? Bojíš se?"

"Trochu… Budu poprvé pracovat… Je to opravdu zvláštní…"

"Tak pozorně sleduj kudy jdeme. Určitě nastane chvíle, kdy tě nebudu moct doprovodit a budeš muset jít sama."

Midori přikývla a rozhlížela se kolem sebe. Když už stály před Higuchiho supermarketem, dívali se, kde by ta cukrárna měla být. Higuchi se díval na růžový transparent nad jedním obchodem a začalo mu být horko.

"Ha! Tady to je."usmála se Midori.

"No…asi jo…"

"Tak… asi se budeme muset rozloučit."řekla trochu smutně Midori, "Děkuji, že jsi mě doprovodil."

"Ty… Midori… Ještě se furt můžeme otočit a jít domů."

"Higuchi… Ty nechceš abych pracovala?"podivila se Midori.

"T-to ne že nechcu, a-ale fakt mi to připadá dost podezřelé…"

"Tak jestli chceš… tak snad bys mohl jít se mnou dovnitř, ne? A ujistit se u toho pána, že je to věrohodné."

Higuchi chvilku váhal, protože tam nechtěl dělat trapáka a pak tam sedět a dívat se na ně.

"T-tak dobře…"řekl.

Midori se vesele usmála.

"Tak to je skvělé! Alespoň nebudu nervózní, když budeš se mnou."

Higuchi se pousmál a šel s Midori dovnitř. Uvnitř už bylo překvapivě vše tak, že by se už mohlo otevřít.

"Á dobrý den! To jste vy. Pojďte za námi."řekl s úsměvem chlap ze včerejška a mával rukou.

Kolem něho stálo tak 5 dívek a udiveně se na Midori s Higuchim dívali.

"Tak jsme všichni. Pane Okamura, máte nějaké přání?"zeptal se, když viděl Higuchiho stát vedle Midori.

Higuchi se na všechno díval a vypadalo to, že to ten chlap opravdu myslí vážně. Holky kolem něho jedna hezčí než druhá a mile se na něho začali usmívat.

"No… ani… ne…"řekl a tupě na všechno civěl.

"Jestli chcete, můžete nám posloužit jako "výcvikový zákazník" tady pro dívky. Aby si vyzkoušeli obluhu. Kdybych byl místo nich já, mohli by být možná víc nervózní. Tak co, berete? To mě právě teď napadlo…"

"Klidně!"řekl honem Higuchi a usmál se.

Midori se zasmála a ostatní holky se na ni podívali. Midori zmlkla a vystrašeně se na ně koukala. Higuchi se sebral a šel si sednout na nějaké hezké místo.

"Dobrý den… Jsem Midori… Ráda Vás poznávám…"řekla stydlivě Midori a drobně se dívkám uklonila.

Holky se usmály a taky se každá představila a Midori uklonila. Midori se vesele usmála a šla do půlkruhu kolem šéfa, kde ji dívky udělaly místo. Higuchi seděl s podepřenou bradou a koukal se jak dívky poslouchají instrukce. Pak jim ukazoval, jak uvařit různé kafíčka a podobně, jak nakládat zákusky a dortíky na talíř, kde dát lžičku, ubrousek a podobné věci. Když si to všechny vyzkoušeli, přišla na řadu obsluha.

"Každá dívka bude mít na starost několik zákazníků, ovšem to záleží kolik hostů přijde. Na začátku budete všechny stát u dveří a budete vítat hosty. Každá z vás si nějakého vezme a usadí ho na místo a bude ho obsluhovat, dokud nezaplatí. Když budete mít mezitím čas, tak si zase stoupnete ke dveřím a kdyby šli další lidé, tak je obsloužíte. Kdyby bylo náhodou hodně narváno, což zezačátku neočekávám, tak se budete muset postarat o každého a můžete si navzájem pomoct.
Rozumíte?"

"Ano!"řekly všechny dívky.

Higuchi, když to tak poslouchal, se začal docela o Midori strachovat, jestli to všechno zvládne.

"Tak a teď si to nacvičíme tady na zákazníkovi. Prosím zákazníku běžte ven z cukrárny a potom přijďte dovnitř, až uvidíte, že jsou nastoupené."

Higuchi trochu překvapeně přikývl a vypadl z cukrárny. Chvilku venku čekal a díval se přes prosklené dveře, jak si je staví do řady.

"To je jak na vojně…"ušklíbl se Higuchi, ale když si představil, že na sobě budou mít nějaké pěkné kostýmy, tak už mu to nepřipadalo jak na vojně.

Šéf na něho mávl, aby vešel. Higuchi teda vešel dovnitř.

"Vítejte U sladkého koťátka!"řekly všechny sborově a uklonili se mu.

Higuchi zčervenal a začal přemýšlet, že by mu měl navrhnout ještě přejmenovat to cukrárnu, než bude pozdě a proč rovnou z toho neudělal Maid kavárnu.

"Prosím, následujte mě."řekl jedna z dívek, která byla na kraji a pokynula na něj rukou.

Higuchi šel za ní.

"Zde jsou vaše sedadla."řekla.

"Sedadla? Jsi snad ve vlaku?!"výhružně na ni vyjel šéf.

"E-eh… teda… Zde je vaše…místo?"

"Jednoduše řekni: Prosím, posaďte se!"

"P-prosím, posaďte se."řekla a začaly se ji klepat kolena.

Higuchi se na ni trochu povzbudivě usmál a dívka hned zčervenala a zůstala na něho vejrat.

"Nečum na něho a obsluhuj!"vrčel šéf a bylo vidět, že už si s nimi zažil při dělání kafča.

"A-ano! Zde máte, naši nabídku."řekla a pokynula na různé lístky nabídky na stojánku uprostřed stolu a šla zpátky do řady za holkami.

"No nic moc…"vrčel šéf "Ať si to vyzkouší další! Zákazníku! Vypadni z odsud!"

Higuchi se hned zvedl a vyběhl z cukrárny. Šéf jim tam zase něco cpal do hlavy a potom zase na něho mávl. Higuchi, zase vešel, holky ho pozdravili a on si pomyslel, že ten pozdrav už dneska nevyžene z hlavy.

"Dobrý den můj pane, dnes vás budu obsluhovat. Prosím, následujte mě na vaše místo."řekla Midori, která byla na řadě.

Higuchi na ni překvapeně vejral a šel poslušně za ní jako pejsek.

"Prosím, zde se můžete posadit. Nebo byste rád jiné místo?"

"Ne, děkuji, to je v pořádku."řekl a hned si sedl na místo.

"Zde, před vámi je naše nabídka nápojů a zákusků. Až budete mít vybráno, klidně na mě mávněte, já za vámi přijdu. Neostýchejte se, můj pane, na něco zeptat."

Midori se mu uklonila a vrátila se zpátky na místo. Šéf na ni vyjeveně zíral.

"Vy už jste to někdy dělala?"

"Ne, nikdy."usmála se Midori.

"T-to bylo vynikající! Takhle to dělejte jako ona! Komunikace se zákazníkem je nejdůležitější! Být milá, usměvavá a udělat pro zákazníka co nejvíc můžete!"

"Pane?"zvedla ruku jedna z dívek.

"Ano?"

"A neměla by tohle být Maid kavárna a ne obyčejná cukrárna? A jak tím pádem budeme říkat ženám, když sem přijdou? Má paní? Není to trochu divné?"

"Bystré děvče…"broukl si pod vousy Higuchi.

"Vždyť tohle je Maid kavárna."řekl normálně šéf.

"Ale nám jste říkal, že máte cukrárnu."

"Není to jedno? Jestli se ti to nelíbí, tak můžeš odejít."

Dívka zmlkla. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešla nějaká žena.

"Dobrý den, tak já jsem přišla vzít si míry na uniformy."

"Ach, dobrý den. Pojďte dál."řekl šéf.

Všichni se sebrali a odešli do šaten, které byli za pultem. Šéf teda šel k Higuchimu a sedl si němu. Chvilku na něho zíral a pak se usmál.

"Ty si myslíš, že jsem podvodník?"

"Co? Ne! To jsem si nikdy nemyslel!"

"Sám ani nevím, jestli se mi tenhle podnik povede vést… Nemám dost trpělivosti a rychle se naštvu, což může mít nehezký dopad na pracovníky."

Šéf se usmál.

"Omlouvám se vám, že jsem na vás tak zvýšil hlas."

"Ne, ne! To je dobré! Já… já bych taky pěnil, kdybych měl vést takovou bandu holek a všechny pletly všechno."

"Ale ta vaše Midori je opravdu šikovná. I s obsluhováním strojů za pultem neměla problém."

"Opravdu? To jsem rád."usmál se Higuchi.

Za chvilku dívky vyšli i se švadlenou ven.

"Budeme se snažit je ušít co nejrychleji, jak to bude možné. Zavoláme vám. Nashledanou."řekla a hned vyšla ven. Vypadala, že má naspěch.

"Tak děvčata, pustíme se do další části obsluhy."

Šéf se zvedl a mile se na ně usmál, což některé trošku vyděsilo. Trénovali to až dovčera a Higuchimu už opravdu museli uvařit nějaké kafe, protože to nějak nezvládal a místy i usínal.

"Tak se na vás těším za týden!"řekl šéf a mával jim.

"Nashledanou!"řekly sborově a vyšli z kavárny.

Všechny se rozprchly svým směrem, některé zůstaly pod stříškou, protože zase pršelo.

"Ježíš a my nemáme deštník…"zasténal Higuchi a díval se na ten slejvák.

"Tak tady chvilku počkáme, ne?"

"Šéfik kurňa mohly být hodný a nechat nás vevnitř, než přestane pršet…"

"Asi nás už má dost."zasmála se Midori.

"No některé to pletly hodně no… Ale do toho se určitě všechny po čase obujou. Ale tobě to šlo moc dobře. Kde jsi vzala takové chování a jak jsi věděla co máš dělat?"

"Vždyť jsem se jenom chovala mile… A snažila jsem se vcítit do role a nabídnout zákazníkovi co jen můžu. Ale taky je možné, že jsem se nebála, protože jsi tam byl ty. Možná když tam budu sama, tak to budu plést jako moje kolegyně. Ony tam byly samy."

"Jo tak… No alespoň sis to hezky natrénovala."

"Jo a víš jaké máme krásné uniformy? Budu velké chlupaté kočičí ouška!"řekla a zajiskřily ji očka.

"No nazdar… Ehm! Teda! Opravdu?"

"Budu mít nádherné šaty s nadrchmanou sukýnkou! Celé budou o čerevnobíla a taky budu mít kočičí ocásek!"

"No… vidíš to…to je skvělé!"

"Viděla jsem to sice jen na obrázku, ale všechny jsme z toho byly nadšené. Jen si tak říkám, jestli mu ty kostýmy nemáme náhodou zaplatit… Jsou tak krásné a bohaté, že to snad nemohu nosit zadarmo."

"Nebudeš mu to platit, protože ti si je taky nevezmeš domů. Když odejdeš z práce, tak ty šaty tam zůstanou pro další pracovnice. Pro ty, kteří mají samozřejmě tvoje míry."

"Ach tak. Ale i tak je to čest nosit tak krásnou uniformu."

"Tak… to jsem rád, že jsi ráda."

"Moc! Už se těším až příští týden nastoupím!"

Higuchi se podíval na Midori. Z jejích úst šel obláček páry. Byla taky dost zima. Pravé chladné podzimní počasí. Rozepnul si kabát a přehodil ji přes Midori.

"Je zima…"řekl, jako kdyby to byla samozřejmost, to co dělá.

"Jejda to ne!"řekla hned Midori a kabát si hned ze sebe sundala, "Vždyť já mám kabát svůj. Copak ty budeš mrznout a já budu mít na sobě dva kabáty?"

Postavila se na špičky a dala mu kabát na ramena a sama mu ho zapnula.

"Tak."usmála se. "Určitě by ti byla zima. Ale… Mockrát ti děkuji."řekla a trochu zčervenala.

Higuchi trošku překvapeně se usmál a taky zčervenal. Chvilku se na sebe dívali, když v tom Midori zpozorovala jak na ně celou dobu civí její kolegyně, která taky zůstala pod stříškou stát s nimi. Midori odvrátila pohled od Higuchiho a usmála se na ni. Ta se hned podívala jinam. Midori se na ni chvilku koukala, jako kdyby se s ní chtěla dát do řeči, ale potom se obrátila s úsměvem k Higuchimu.

"Asi jsem dost stydlivá… což se týče navazování kontaktů…"

"Snad se do toho obuješ. Když nebudeš společenská, lidi se k tobě nepohrnou , to je životní moudro."

"Budu se snažit."řekla a zatnula ruce v pěst.

Po chvíli pršet přestalo a tak se Higuchi s Midori vydali domů. Tam Midori zase udělala večeři a pak šli oba spát. Taky bylo dost pozdě když se vraceli.

"Tak pojď."řekl Higuchi, když byli oba v pyžamech a otevřel ji svoje dveře do pokoje.

Midori zčervenala.

"Opravdu mohu? Třeba… třeba už ty sny přestaly. Můžeme to zkusit ne?"

"Ne. Já jdu zítra do školy a potřebuju se vyspat, takže upaluj."řekl a trochu se usmál.

Midori s červenými líčky se taky usmála a nejistě vešla do pokoje.

"Lehni si, já zhasnu."řekl a zavřel dveře.

Midori si poslušně lehla a zachumlala se do peřiny.

"Zhasínám."řekl a v pokoji nastala tma.

Poslepu došel k posteli a lehl si za Midori.

"Je fajn, že se tu bez problémů oba vejdeme, že?"pípla Midori.

"To jo."zívl Higuchi a otočil se na bok od Midori, "Tak dobrou noc."

"Dobrou noc."

Jednou ji někdo uchopil za zápětí a praštil s ní do něčeho měkkého. Ucítila teplé rty na svém krku.

"N-ne…"

Midori se pokoušela vysouknout, ale nedařilo se ji to. Pořád neviděla. Závěsy byly zatažené, takže v místnosti nebylo ani kapku světla.

"Princezno…"uslyšela Kyojiho hlas ve tmě, "Jste krásná… Jste nevinná… Vaše kůže je hladká a jemná…"

Pustil Midoriny ruce, obejmul ji a zezadu ji rozepnul zip od šatů.

"Prosím, nechtě mě… Já nechci…"vzlykala Midori, a po tváři už si stékaly slzy.

Tohle ji strašně připomínalo tu noc, kdy utekla od svého strýce. Jen teď si už nepřála vyskočit oknem a pádit pryč. Teď si přála, aby ji někdo zachránil. Její princ. Kyoji ji pomalu stahoval ramínka u šatů.

"Děkuji vám za tanec."řekla dívka, se kterou Higuchi tančil a celá veselá odklusala za kamarádkami.

Higuchi si zase sedl na místo a díval se furt na sochu.

"Higuchi, kde je Midori?"zeptala se jeho matka, když ho uviděla samotného.

Higuchi se díval na svoji maminku a zvedl se.

"Ona není s tebou?"

"Vždyť jsme byli na toaletě a potom jsem šla tvému otci s něčím pomoct."

"A proč jsi ji nedovedla sem? Vždyť ona je takové trdlo, že se lehce tady ztratí!"

"Ale myslím, že jsem ji viděla s Kyojim. Takže je v pořádku."

"A kde jsi je viděla."

"Jejda to opravdu nevím."

Higuchi si povzdechl a začal prohledávat celý sál. Midori nebyla zas tak přehlédnutelná, ale taky nebyla jediná, která měla bílé šaty. Takže sebou Higuchi trhnul pokaždé, kdy uviděl bílé šaty a dost ho to mátlo. Pak se začal ptát lidí.

"Vaši partnerku? Tu jsem viděla naposledy jít s vašim bratrem ven ze sálu."

"Moc děkuji."řekl a rozeběhl se ven ze sálu.

Vůbec netušil, kde by mohli být, ale měl nervy v háji. Měl strašně špatné tušení, protože věděl, jaký je jeho bratr sukničkář.

"Tady fakt, nemůže nikdo zůstat osamotě! Fakt bezpečná oslava!"zanadával a vydal se po schodech nahoru.

Běžel chodbami a nakoukával do místností. Potom začal i volat. Všude bylo ticho a nikde ani živáčka. Vyběhl teda ještě o jedno patro nahoru. Teď už radši šel chůzí, protože funěl a chtěl uslyšet i sebemenší zvuk. Když procházel kolem jedné místnosti, najednou něco uslyšel. Ať to bylo co to bylo, rozrazil dveře. V místnosti byla tma jako v pytli a ozýval se z ní tichý pláč. Higuchi rozsvítil. Na posteli uviděl Kyojiho jak stahuje s Midori šaty.

"Higuchi!!!"zavolala Midori a pokoušela se zase vymanit ze sevření.

Higuchi neváhal a ohodil vší silou svého bratra z postele.

"Co si myslíš, že děláš?!"vyjel na něj bratr.

"Jak ses opovážil vztáhnout na Midori ruku?!"

"Je to snad tvůj majetek?"

"Ne, ale-"

Najednou Higuchiho někdo zatáhl za sako.

"Higuchi…"zašeptala Midori z postele.

Higuchi se k ní otočil.

"Prosím…nehádejte se…"

Kyoji vstal ze země a přišel k Midori.

"K té se už ani nepřibližuj!"vyjel Higuchi a udeřil ho pěstí do obličeje.

"Né!!!"zaječela Midori.

Higuchi se na ni otočil.

"Ty snad chceš, aby tě dál obtěžoval?! Jestli ti tohle vadí, tak promiň, že jsem porušil tuhle vaši chvíli!"vyjel na ni.

Midori sjela z postele na zem a začala zase plakat.

"Já… nechci aby bylo kvůli mně někomu ublíženo… Ať je to kdokoliv…"

Midori měla pořád rozepnutý zip a šaty si přidržovala na prsou.

"Teď… teď mě bude nenávidět… a vy dva se budete nenávidět… kvůli mně…"

Higuchi se ušklíbl.

"Neboj Midori, to není kvůli tobě. To je kvůli tomuhle úchylovi, který hned skočí po všem co je nějak hezké co?! Okamžitě zmiz z tadyma!!! Dělej!!! A opovaž se to někomu říct!!!"

Kyoji si přejel rukou po tváři a usmál se.

"Myslíš si, že mi můžeš rozkazovat, když jsi mladší?"

"Přesně tak! Tady nehraje roli věk, ale činy! Běž prostě do háje!!! Nebudu se s tebou prát, tak prostě zmiz!!!"

Kyoji se beze slov otočil a vyšel z místnosti. Higuchi se to ještě chvilku rozdýchával a pak si klekl k Midori.

"Jsi v pořádku? Co ti udělal?"

Midori chvilku potichu vzlykala a pak se podívala na Higuchiho.

"Higuchi… Higuchi!"

Midori se vrhla k Higuchimu a přitiskla se k němu.

"Já… já jsem tak ráda, že jsi tady…"fňukala a odejmula ho.

Higuchi ji taky obejmul a pohladil po hlavě.

"Dneska už ses tolik naplakala…"řekl polohlasně, "Opravdu ti nic není?"

Midori zakroutila hlavou a podívala se na Higuchiho.

"Tak… asi půjdeme domů, co? Asi bys nezvládla být ještě chvilku tady, že?"

"Zvládla. On mi nic neudělal. Nedělal mi nic bolestivého…"

"Tak… Proč jsi brečela?"

"Protože… Protože… Byl cizí… A takhle podobně probíhal ten večer, kdy jsem utekla z domu… Jenže, teď jsem nechtěla pryč… Chtěla jsem abys přišel a ty jsi tady…"

Midori se usmála a ještě ji z očí odkapávaly poslední slzy. Líčení už ji dávno steklo, takže na tváři už neměla nic.

"Mrzí mě, že se něco takového stalo v pokoji tvého děctví…"

"Tohle nebyl můj pokoj."řekl Higuchi a nadzvedl obočí.

"Ale… Kyoji řekl, že je."

"Ne, to byl jeho pokoj. On… takhle balí hodně holek tímhle… ten… hajzl…"

"Ach tak…"

Higuchi Midori pustil a zvedl se.

"Tak půjdeme, dolů?"

Midori přikývla a zvedla se. Ještě pořád si držela na prsou šaty, aby ji nesletěly dolů. Higuchi trochu zčervenal.

"Chceš… je zapnout?"

Midori se podívala na šaty a s úsměvem přikývla. Higuchi se postavil za Midori a zapnul ji zip. Midori šaty pustila a poupravila si rukávy.

"Děkuji."

"Nemáš za co."usmál se Higuchi.

Z kapsy vytáhl kapesník a utřel jím její mokrou tvář.

"Já si myslím, že ani líčení nepotřebuješ. Jsi pěkná i tak."

Midori zčervenala.

"Aha… Vlastně jsem si tím pláčem smazala líčení… To je škoda, tvoje maminka si s tím dala takovou práci."

"To ale vůbec nevadí."

Higuchi si dal zpátky kapesník do kapsy a nastavil Midori rámě.

"A už se nepouštěj."řekl s úsměvem.

Midori se hned chytla a následovala Higuchiho z místnosti.

"Vzpamatovala se z toho rychle... Má teda pořádnou výdrž. Já mám toho už pro dnešek docela dost. Snad se už nic nestane… Obyčejný by člověk by nešel ani na bál s dobrou náladou, když dopoledne způsobil nehodu auta. Páni to bylo dneska? Připadá mi to jako strašně dávno… A vůbec… Připadá mi to, jako strašně dávno co jsem Midori potkal. Jsou to jenom sice týdny, co jsme spolu, ale i tak mám pocit, že ji znám roky."přymýšlel Higuchi a vedl Midori po

"Higuchi?"ozvala se Midori.

"No?"

"Já… jestli by tě to neobtěžovalo… tak… ráda bych viděla tvůj pokoj, kde jsi vyrůstal."

"Opravdu?"

"Ano… Proto jsem šla s Kyojim… Chtěl mi ukázat tvůj pokoj."

"Aha. No můžeme, já jsem tam taky nebyl léta… Mimochodem, chci tě moc pochválit za to, jak se umíš hezky bavit tady s lidmi. No, že jsi pochopila, musíš ostatním vykat a tak. To jsem tě neučil."

"Já vykám každému, kromě tebe."

To Higuchiho překvapilo a zamyslel se, že to je vlastně pravda. Dokud Higuchi Midori nenabídl tykání, tak by mu furt vykala. I s jeho mamkou má problém i když ta chce taky, aby mu tykala.

"Ale dole jsi mi řekla…můj pane… To je vykání."

"Ale ty jsi mi taky řekl, slečno."zasmála se Midori.

Higuchi se zasmál taky a otevřel dveře jedné z místností na patře, kde byli.

"Tak… tady to je."řekl a rozsvítil světla.

Před Midori se rozprostřela místnost plná psů, koček, plazů a všemožného zvířectva a to všechno buď plyšové, nebo vylepené na stěně či jako figurka na poličce.

"Jéééé…."vydechla Midori a vykulila kukadla.

"No… Měl jsem rád zvířata no…"

"A teď nemáš?"

"Mám… Ale…"

"Tohle není pro muže, že?"řekla Midori ukázala na milou plyšovou kočičku s růžovou mašlí.

"No… to ne…"

Midori se zasmála a přišla k posteli, na které byla hotová výstavka všehomožného zvířectva.

"To je úžasné…"

"No… Bráchové si hráli s autíčky, letadýlky a vojáčky a já s plyšovými hračkami…."

"To je ale moc pěkné. Nikdy v životě jsem neviděla tolik plyšáků pohromadě. Je to krásné… Tam je liška, tam želva, tam tygr, tam pes a tam je tučňák… Všechno je to strašně moc roztomilé!!!"

"Chtěla bys nějaké?"

"To ne!"vyskočila "To bych si nikdy nedovolila. Sebrat ti dětství…"

"Vždyť je to pořád moje, ne? Klidně si vyber jakého plyšáka chceš. Klidně i víc. Vždyť by tu chudáci byli sami ještě hodně dlouho. Na. Třeba tady to kuřátko. To je tak ty. Budete si určitě rozumět."

Higuchi vyhmátl z chumlu veliké, kulaté, chlupaté, žluté kuřátko a podal ho Midori.

"Opravdu smím…?"

"Já ti ho dávám. Je tvoje."

Midori si ho jemně vzala a přivinula k sobě.

"To je roztomilé… Mockrát děkuji, Higuchi!"řekla a vesele se usmála "Já… mohla bych ti za to já něco dát?"řekla, najednou se pleskla přes pusu a zčervenala jak paprika "V-vlastně ne! Ale… já… no…"

"Jo, klidně. A co?"

Midori se postavila na špičky a potom se zase vrátila.

"Já… jsem na to moc malá… Tak to je dobré."

Higuchi se usmál, protože mu to samozřejmě došlo a sklonil se.

"Prosím."

Midori se naklonila a dala Higuchimu na tvář drobný polibek. Pak hned tvář zabořila do kuřátka, aby Higuchi neviděl, jak moc se stydí. Higuchi taky trochu zčervenal, ale usmál se. Líbilo se mu, jak se Midori strašně stydí.

"Dáš mu nějaké jméno?"zeptal se, aby trochu rozvolnil situaci.

Midori se vynořila z kuřátka a podívala se na něho.

"Guchi."

"A-ha… Jak jsi k tomu, přišla?"

"To je část tvého jména. Hi-guchi. Ať ani to kuřátko nezapomene, že je tvoje, kdyby mu bylo smutno."

"S tebou mu určitě nebude smutno. Ale děkuji, jsem polichocen, že kuře je pojmenováno po mě."

Midori se usmála a přitulila ke kuřátku.

"Ale… Kam Guchiho dáme? Když, ještě jdeme do sálu…"

"Budeme odjíždět v autě, tak ho můžeme dát našemu šoférovi, ať ho dá na zadní sedadlo."

"To je skvělé! Ale nebude mu smutno?"

"Snad to nějak vydrží."

Midori přikývla, zase se Higuchiho chytla, v druhé ruce Guchiho a vykráčeli z pokoje.

Vešli do přízemí a když šel zrovna kolem šofér, tak mu Higuchi strčil do paprč kuře a řekl pokyny. Šofér přikývl a odešel s Guchim do dáli. Midori se za ním teskně podívala, ale potom se na Higuchiho usmála.

"Neboj, je v dobrých rukou."usmál se Higuchi.

Midori přikývla a šli do sálu.

"Kolik je vůbec hodin?"hodil do větru Higuchi.

"To nevím…"řekla Midori a rozhlédla se po hodinách.

"Když už jsme tady… nechceš si jen tak zatančit?"

Midori se překvapeně na Higuchiho podívala a vesele se usmála.

"Ale jistě!"

"Hraje klidná hudba, tak to nemusíme tak rozjíždět jako na záčtku…"

"Ale my jsme necvičili pomalý tanec…"

"Neboj, já tě povedu."

Higuchi dovedl Midori doprostřed sálu a vzal ji kolem pasu. Pomalu se s ní začal pohybovat.

"No vidíš…"usmál se na Midori, když ji to hezky šlo.

Midori se usmála.

"Jestli je toho opravdu na tebe hodně, tak si můžeme jít radši sednout. Já jsem si až teď uvědomil, co jsem to plácl za blbost."

"To je v pořádku. Když jsi se mnou, tak mám pocit, že zvládnu vše."

Midori se na něho podívala a krásně se na něho usmála až Higuchi z toho zčervenal.

"Ehm… No…"

"Když jsi tam nebyl… Při tom… Tak jsem si připadala, že to nezvládnu… Hlavou mi prolítávalo tolik věcí… Kdybys nepřišel, tak kdovíco by se mohlo stát… Ale jakmile jsi přišel, tak najednou do mě vplula síla… A ještě jsem chtěla říct…"

Midori zčervenala a podívala se dolů, kde ji Higuchi držel.

"Jak mě vždy při tančení držíš… Tak mi to dělá moc příjemně…"

Higuchi zrudl ještě víc. Nastalo chvilku ticho, kdy oba jen tančili a byli rudí jak raci. Skončila hudba a šli si sednout na své místa.

"Midori?"ozval se Higuchi, když usedali.

"Ano?"

"Jsem rád… že tě mám. Slibuju ti, že už tě nikdy nepustím z očí."

"Higuchi…"

Midori zčervenala šťastně se usmála.

"Dobrý večer, přeji."řekl muž, který k nim právě přistoupil.

"Dobrý večer."řekli současně Higuchi s Midori a pak se na sebe vysmát podívali.

"Dovolte, abych se představil. Jsem Muroka Takashi začínající podnikatel. Znám vašeho otce velmi dlouho. Jsme přátelé od střední školy. Příští týden se chystám otevřít svůj nový podnik a chtěl bych vám dát nabídku. Teda, jestli se neurazíte, nabídku tady slečně."

Higuchi hned zpozorněl a Midori se usmála.

"Díval jsem se na vás celou dobu a jak jsem vás uviděl, hned jsem si myslel, že vy byste byla pro můj podnik to prvé. Chtěl bych vám nabídnout práci u mě."

Higuchi zvážněl a zaryl do něho pohled.

"A co je to za podnik?"

"Cukrárna. Dělala byste jednu s číšnic. Tak co souhlasíte?"

Midori se rozzářili očka a přikývla.

"M-midori… první si to promisli…"varoval ji Higuchi.

"Já jsem si vždy přála pracovat. Nechci být ve tvém domě příživník a chci taky vydělávat peníze, abychom se měli lépe."

"Copak… my se máme zle?"

"To vůbec ne!!! To jsem nechtěla říct! Já jen…"

"Tak souhlasíte? Co se týče placení, tak to bude zezačátku samozřejmě méně. Když ale budete zručná a šikovná, tak vám bude samozřejmě víc a víc přidáváno."

"Budu se moc snažit! Vařit umím… Ale tam nepotřebuji vaření, že? Neumím dělat koktejly a…"

"To vás naučíme. Nebojte."

"Tak… Souhlasím!"

"Výborně."usmál se muž a vytáhl z kapsy vizitku, "Za týden se bude otvírat a potřebuji už první den, abyste všechno uměla. Zítra mi zavolejte a domluvíme se, ano? Teď vám přeji příjemný večer."

Uklonil se a odešel ke své ženě.

"Midori!"hukl na ni Higuchi, "Jsi snad hluchá? Řekl jsem, že už tě nepustím z očí! V té práci budeš sama a spoustu lidí na tebe bude vejrat! Proč myslíš, že si vybral právě tebe? Proč myslíš, že si tě Kyoji tak oblíbil? Protože jsi… "

Higuchi se zadrhl a trochu zčervenal. Nějak to nedovedl dokončit.

"Já si jsem toho vědoma. Ale… sice mě baví být doma a čekat na tebe a potom tě vítat a starat se o tebe… Ale chci být ještě víc užitečná a…"

"Ale vždyť se tě neptal ani na jméno! Jemu jde jenom o to jak vypadáš!"

"Ach tak… Vlastně… Teď mě tvoje maminka tak nazdobila, tak mu připadám hezká, jenže až budu v normálním, tak už mě nebude chtít."

"No vidíš, zvedneme se a půjdeme mu říct, že jsme se rozhodli, že tam nepůjdeš, dobře?"

Midori se podívala na Higuchiho a usmála se.

"Higuchi, ty se bojíš, že se mi něco stane?"

Higuchi zčervenal a dal si ruku před pusu.

"No… no… samozřejmě, že mě zajímá do čeho jdeš! Taky mám v tom větší přehled než ty a věř mi, svět je sviňa. Musíš se velmi dobře rozhodovat. A já z toho nemám dobrý pocit."

"Když to byl přítel tvého tatínka, tak je to v pořádku, ne? A je pozvaný na oslavu… Tak to musí být dobrý člověk, ne?"

"Kyoji je taky pozvaný a není dobrý…"

"Rozhodla jsem se. Budu pracovat! A ještě k tomu v cukrárně… Možná mi někdy dá i nějaké zákusky domů. Higuchi, máš rád sladké?"

"Tak zrovna ho úplně nežeru… Ale sem tam si dám… Né, že budeš tahat z tama každý den sladkosti."

"To neboj. To bych si nedovolila od něj každý den chtít něco. Možná mi to vůbec nepůjde a vyhodí mě z tama."

"A kdyby jo, tak se svět nezboří."

"Takže, už souhlasíš s tím, že budu pracovat?"

"Tak, když opravdu chceš, tak souhlasím. Ale říkám, mě se to nějak nezdá."

"Tak fajn!"usmála se, "Budu na sebe dávat moc pozor!"

"Však až pan zjistí, že slečna neví kolik jí je, ani svoje příjmení neví, tak si hned rozmyslí, komu bude platit."pomyslel si Higuchi.

Midori třímala vizitku v rukách a natěšeně si ji prohlížela. Higuchi se povzdechl a zakroutil hlavou.

"Kde je tvůj tatínek?"zeptala se.

"Co já vím…"

"Je to oslava jeho narozenin. Ještě jsem mu nepopřála…"

"Ale to ani nemusíš. Stejně za chvilku bude oslava končit."

"Ale když už jsem se oslavy účastnila, tak bych si tu neměla užívat, ale hlavně blahopřát oslavenci."

"To znělo, jako kdybys mu chtěla celou oslavu přát…"

"Tak alespoň na konci…"

"Tak když chceš, tak ho můžeme najít."

Higuchi se zvedl a Midori se ho chytla. Chvilku tak bloudili po sále až ho potom uviděli, jak tančí ze svou manželkou. Chvilku teda počkali a potom šli za nimi.

"Tati, tady Midori ti by chtěla popřát k nafoukám."houkl Higuchi.

Midori chňapla ruku tatíka a začala s ní třást.

"Hodně štěstí a zdraví k vašim kulatým narozeninám! Ať jste pořád veselý a milý, tak jako jste nyní ať vás nepotká žádné neštěstí ani smůla."

"D-děkuji ti, děvče…"řekl překvapeně a pustil Midorinu.

"Jsi velmi zábavné děvče."řekla Higuchiho mamka pobaveně.

"J-já… řeka jsem něco špatně?"vyděsila se Midori.

"Ne, jsi velmi hodná. Děkuji ti za přání, slečno."řekl taťka, "A zároveň ti děkuji za krsáný tanec s mým synem. Opravdu jsem i uronil slzu…"

"Díky tati…"broukl Higuchi jen tak mimochodem.

"Mockrát děkujeme."řekla Midori.

"A mimochodem… Hlavně, že mi popřála tvoje partnerka, ale vlastní syn mi neřekne ani slovo?"obořil se tatík.

"Všechno nej. A hodně zdraví. A prachů. A spokojenosti."broukl zas.

"No… tak ti děkuji… Jestli jste unavení můžete už jít domů. Nedržím vás tu."

Higuchi se podíval na Midori.

"No já bych klidně už šel… Co ty na to?"

Jelikož věděl, že Midori by chtěla zůstat a nikdy by takhle nedodešla, tak ji zase nabídl rámě a řekl ještě:

"Tak mi půjdeme."

"Dobře, děti. Přeji vám dobrou noc a sladké sny."řekla maminka s úsměvem.

Midori se trochu zmateně podívala.

"Dobrou."řekl Higuchi a otočil se z Midori.

"Dobrou noc, pane a paní Okamura!"řekla honem a zamávala.

"Midori… stačilo popřát jenom ústně… nemusela jsi třást rukou."

"Opravdu? Tak to se omlouvám. Já to znám, že se při gratulaci třese rukou…"

"To ano… No… To je jedno…"

Vyšli ze sálu a Higuchi zařídil odvoz. Pak zamířili ven.

"Je docela zima…"konstatoval Higuchi a podíval se na Midori.

Ta se trochu otřásla.

"Tak rychle pojďme do auta, tak bude teplo."řekl Higuchi a popoběhl k přistavenému autu.

Šofér jim otevřel dveře a oba tam honem naskákali.

"Guchi!"zvolala Midori a vzala hned do náruče kuřátko, které sedlo na zadním sedadle.

"Vidíš. Jsem ti říkal, že na tebe bude čekat."

Midori ho pohladila a usmála se na Higuchiho. Ten se taky usmál a odvrátil pohled k oknu. Za chvilku Higuchi ucítil z boku jemný tlak. Midori usnula.

"No konečně…"usmál se Higuchi, "Tolik zážitků za dnešek… Zítra bude spát až do odpoledne."

Svlékl si sako, přehodil ji přes Midori a jednou rukou si ji z boku přitáhl k sobě. Pak se odvrátil zase k oknu a díval se ven. Pak si uvědomil, že Midori nechala oblečení tam a teď je pořád v šatech a ještě k tomu usnula. Buď ji bude muset vzbudit a nebo bude spát v těch šatech až do rána. Jak to viděl na sobě, tak usoudil, že taky jak sebou liskne do postele tak usne. Dorazili na místo. Šofér jim otevřel dveře.

"Prosím vás, tady máte moje klíče. Nemohl byste mi otevřít dveře od domu? Tady slečna usnula, tak ji nebudu budit a přenesu jí."poprosil ho Higuchi.

"Samozřejmě."řekl a šel odemknout.

Higuchi vystoupil a vzal Midori do náruče. Midori si kuře pevně držela na prsou a ani ve spánku ho nepouštěla.

"Děkuji mockrát."řekl Higuchi a vešel do svého domu.

"Za málo. Přeji dobrou noc, pane."

"Dobrou noc."

Šofér za nimi zavřel dveře a utíkal zpátky do auta. Higuchi se ve stoje zul a šel s Midori do jejího pokoje. Před dveřmi se ale zastavil.

"První noc, kdy byla Midori v klidu, byla tato. Kdy byla se mnou… No… Chci se vyspat… Snad se tam nějak s těmi tvými šaty a kuřetem vmístíme…"

Higuchi se teda otočil a šel do svého pokoje. Tak položil Midori na svou postel a sám si s k ní z druhé strany lehl. Kuře bylo mezi nimi. A jak si myslel. Jen se jeho hlava dotknula polštáře, tak usnul.

Zazvonil domovní zvonek. Higuchi šel otevřít s Midori v závěsu.

"Ahoj Midori!"řekla mile Higuchiho maminka, která si přijela pro Midori "Tak můžeme? Jsi připravená?"

"Ano, jsem."řekla s úsměvem a začala se obouvat.

"Higuchi, ty se snad doufám zvládneš zkulturnit sám. V pět pro tebe přijede auto, tak ať jsi v pět před domem, ano?"

"Jo…"řekl a zvedl oči v sloup.

"Tak ahoj Higuchi. Uvidíme se tam."řekla Midori a v očích ji bylo vidět, jakoby ani moc nechtěla odcházet.

"Jo, jo."

Higuchi se povzbudivě usmál a zavřel za nimi dveře.

"To bude dneska den… Teda… Už je to teda den. Co se ještě může stát. Tsugumi se asi urazila a šla pryč… Asi se mnou ve škole už nebude mluvit… Možná jsem ji měl vyslechnout… Ne! Nebudu na to teď myslet. Za to všechno stihnu, tak se ještě podívám na telku."

Higuchi líně odešel do obyváku, kde se vyvalil do gauče a pustil si telku.

Uběhla hodina a Higuchi během toho u telky usnul. Probudil se čtvrt hodiny před pátou.

"Do prdele!"vyjekl a fofroval rychle do koupelny. Překvapivě to stihl a opravdu v pět stál, před domem, kde nastoupil do samozřejmě luxusního auta.

V domě Okamura bylo hodně rušno. Všichni pobíhali sem a tam a návštěvníci začínali přicházet. Higuchi vystoupil z auta a mířil si to dovnitř. Vůbec netušil, kde se má s Midori sejít, nebo jak to bude fungovat, takže se jenom tupě posadil na schody na chodbě a sledoval jak všeci makají.

"Synu, sedět takhle na schodech je značně nevychované!"

Higuchiho matka prošla kolem něho a přitom mu poklepala rukou po hlavě. Higuchi si teda stoupnul a rozhlédl se.

"Kde je Midori?"

"Ještě… si odskočila. Jen si tak říkám jestli bych ji neměla pomoct… Přece jen v těch šatech…"říkala si a pak zase vyběhla po schodech nahoru.

Higuchi si povzdechl a opřel se teda o zábradlí. Pár pozvaných hostů došlo i se svými dcerkami.

"Tati? To… Jsou všichni bratři z rodiny Okamura tak pěkní?"zatahala jedna holka svého taťku za rukáv.

Ten jen pokrčil rameny.

"To nevím. Nikdy jsem je neviděl všechny…"

Dívky se ještě s červenými líčky poohlédla po Higuchim a šla do haly, kde se měla slavnost konat.

"Ach jo… Trvá jim to… Asi bych se na to měl vykašlat a jít za ostatními. A kde je vůbec otec?"

"Higuchi."řekla jeho matka a sešla k němu po schodech, "Chytni se zábradlí a podívej se nahoru."

Higuchi se otráveně podíval na schody. Po schodech pomaličku scházela Midori v krásných bílých šatech. Skoro jako svatebních. Sukně byla tak široká, že vypadal Midorin pas proti tomu jak tyčinka. Šaty měli veliké nadýchané ramínka, které ji spadaly pod ramena a přesně takové byly celé šaty. Vlasy měla samou lokýnku a proto vypadaly poněkud krátce. Na hlavě se jí třpytla drobná korunka.

Higuchi se musel opravdu toho zábradlí držet, aby nespadl na prdel. Midori se celá červenala a s nesmělým úsměvem scházela k Higuchimu. Už už skoro u něho byla, jenže najednou se ji zvrtla noha a Midori letěla ze schodů dolů. Korunka se jí skutálela ze schodů a pár hostů co právě procházeli kolem se na to pohoršeně podívali.

Matka stála na místě a podívala se na Higchiho. Ten na to pořád jak debil hleděl a začali mu pomalu cukat koutky.

"Synu…
Co bys měl udělat jako správný gentleman?"

Higuchi se najednou probral a vrhl se k Midori.

"Midori! V pořádku?"řekl i trošku pobaveně.

Midori teď celá rudá od hlavy až k patě se snažila posbírat a vyhrabat se z těch nafouklých šatů.

"A-ano… Děkuji… J-já se omlouvám, opravdu mi ty boty dělají problém…"

Higuchi ji pomohl vstát a přinesl jí boty, které zanechala o kousek víš.

"A nemůžeš ji dát nějaké s menším podpatkem?"otočil se na matku Higuchi, "My jsme přeci cvičili bez podpatků. Je jasné, že na ně není zvyklá. Když není schopná v nich ani sejít po schodech, tak jak bude moct tančit?"

"Když ale Midori si je vybrala. Mohla bych ji dat nízké, to je pravda. Midori, zlato, stejně nikdo nevidí pod těmi šaty, jaké máš střevíčky, tak můžeš mít i normální ne?"

Midori trochu vystrašeně přikývla.

"Tak počkejte, přinesu nové."

Matka si vzala od Higuchiho střevíce a šla opět nahoru. Přitom si brbrala něco ve smyslu: "Kolikrát já ještě půjdu nahoru?"

Higuchi se zohnul pro korunu, která ležela na zemi a přišel k Midori.

"Ty jsi fakt trdlo Midori."řekl a musel se už zasmát.

"Když… Já jsem oproti tobě tak malá a ty se musíš kvůli mně při tanci někdy hodně krčit, tak jsem myslela, že když budu mít takové boty, tak se alespoň-"

"-v tom přerazíš na schodech a nebudeme tančit vůbec, že?"

"Jsem hloupá. Omlo-"

"Moc ti to sluší."řekl a hezky se na ni usmál.

Midori opět zčervenala a zmlkla. Higuchi ji mlčky posadil korunku na hlavu a pohladil ji po hlavě.

"Tak už jsem tady."řekla matka a podala střevíčky Higuchimu.

"Tady, synu. Já už se dnes nalítala dost. Ohýbej se."

Higuchi vyděšeně vypleštil oči a podíval se na Midori, která nechápala. Krkolomně si teda klekl a natáhl ruku.

"Natáhni nohu, prosím."řekl a trochu zčervenal.

Midori se udiveně na Higuchiho podívala, trochu si zvedla sukni a vystrčila nožku.

Higuchi ji vzal do dlaně a nazul ji střevíček.

"Ach… Ale to nemusí být…"řekla Midori trochu vylekaně.

"Jen ať ti je nazuje. Sama bys to nezvládla. Než bys pod sukní ty nohy našla… A na dámu se to nesluší, takhle přede všemi."kývla Higuchiho mamka a usmála se.

"Druhou."řekl Higuchi a Midori mu dala druhou.

Pak se Higuchi postavil.

"Takže jak to bude probíhat?"zeptal se.

"Nic zvláštního. Normálně budete s námi v sále a až vás náš otec požádá o zahájení bálu, tak začnete tančit. Pak se k vám ostatní pomalu přidají."

"A kdy budeme moct skončit?"

"Tak tu jednu písničku byste mohli…"řekla matka a trochu potutelně se na tuhle hloupou otázku usmála.

Pak přišla k Midori, trochu ji upravila vlasy, líčení i šaty a usmála se na ni.

"Přeji vám moc štěstí. Teď vás opustím, musím za tvým otcem. Přeji vám příjemnou zábavu."

Po těchto slovech se odebrala do sálu. Midori přišla k Higuchimu.

"Tobě… to taky moc sluší…"řekla Midori.

"To bych neřekl, ale díky."zasmál se, "Nachystal jsem se za čtvrt hodiny, trochu jsem zaspal u telky."

Midori se zasmála. Higuchi se postavil vedle ní a nastavil ji rámě. Midori na něho čučela a nevěděla, co tím chce říct.

"Ehm… Chytni se. To se tak dělá. Jak vidíš, třeba jak jdou tady ti dva."

Midori se podívala na pár a propletla ruku kolem Higuchiho paže.

"Přesně tak."usmál se Higuchi a vyrazil s Midori do sálu.

Bylo v něm hodně lidí. A taky byl hodně velký. Na stropě se třpytily veliké křišťálové lustry a země byla vyleštěná jako zrcadlo. Když vstoupil tento pár dovnitř, začala samozřejmě šuškanda.

"Kdo je ta dívka vedle něj?"

"Ta je krásná…"

"Ať jde od něj pryč!"

Midori to všechno poslouchala a nervózně se podívala na Higuchiho.

"Z toho si nic nedělej. To oni rádi. Jen je nesmíš poslouchat, jinak bys z toho jednou zcvokla."

"Dobře."usmála se, "Víš… připadám si tady jako princezna. Takový krásný, velký dům. Ten ve kterém jsem žila, byl taky velký a bohatý… Ale vy to zde máte více krásnější a útulnější. A ty šaty… Možná… Možná trochu vypadáme jako že máme svatbu, že?"

"Možná vypadají svatebně, ale moc ti sluší. A ty vlasy… Já bych tě málem nepoznal."

"Opravdu? Moc ti děkuji… Opravdu… Se tu cítím jako v pohádce…"

"I ten pád se počítá do té pohádky?"

Midori zčervenala a podívala se do země. Higuchi se zasmál.

"Promiň, už ti to nebudu připomínat."

"Dámy a pánové…"ozvalo se z reproduktorů.

"Tak, už to začíná."řekl Higuchi.

Midori se pevně chytila Higuchiho a zaměřila pohled na jeho taťku na mírné vyvýšenině před orchestrem. Papá uvedl oslavu, všem poděkoval za dary a popřál příjemnou zábavu.

"A teď bych prosil svého nejmladšího syna, aby se svou partnerkou započali dnešní bál. Prosím."

"Tak jdeme na to."řekl Higuchi, povzbudivě se na Midori usmál, chytl si ji a čekal, až začne hrát hudba.

Jakmile hudba začala hrát, Higuchi se s Midori dal do pohybu. Oba dva pluly sálem a nikdo se nepřidával. Každý se kochal tím párem a nechtěl přijít o jedinou otočku nebo kdy Higuchi Midori nadzvedne. Midori se pohybovala s lehkostí, jako kdyby se vůbec nedotýkala země. Celou dobu se usmívala a dívala se na Higuchiho. Nakonec to dopadlo tak, že celou písničku odtancovali sami. Po skončení se ozval veliký potlesk. Midori se překvapeně rozhlédla a radostně se na všechny usmála. Higuchi ji poklepal na rameno, aby se k němu otočila.

"Děkuji za tanec, slečno."řekl a uklonil se.

"Potěšení je na mé straně, můj pane."řekla a taky se uklonila.

Když Higuchi uslyšel to "můj pane", něco se v něm hnulo. Když se narovnal, okamžitě přišel zase k Midori a nastavil ji opět rámě. Midori se s úsměvem chytla.

"Byla jsi vynikající. Ani jsem si nevšiml, že ostatní nezačali tančit."

Higuchi se podíval po sále. Na Midori se dívala spousta mužů a něco se mezi sebou bavili. Najednou to Higuchimu připadalo nepříjemné a podíval se zase na Midori, která byla vysmátá jako sluníčko.

"Já jsem si toho taky vůbec nevšimla. Asi jsme je opravdu ohromili…"řekla a vychutnávala si svůj pocit slávy.

"To nepochybně. Nemáš žízeň? Já teda docela jo."

"Já taky…"

"Tak se pojďme napít"

Zamířili ke stolu s občerstvením. Už dávno začala hrát další skladba a lidi se začali směle shromažďovat na place. Higuchimu bylo naráz s Midori neskutečně dobře. Najednou chtěl, aby zůstala jenom s ním. Je to jeho partnerka. Díval se na pohledy mužů, kteří jen čekali, až se Higuchi od Midori vzdálí. Higuchi ji vzal kolem ramen a ukazoval, co všechno je v nabídce.

"Asi si dám… džus…"přemýšlela.

"A jaký?"

"Pomerančový."

"Dobře. Dva pomerančové džusy, prosím."řekl Higuchi barmanovi za stolkem, který jim do sklenice nalil oranžový nápoj.

"Ty si taky dáváš, džus?"řekla překvapeně Midori.

"Jo, taky mám na něho zrovna chuť."

Higuchi se usmál a převzal od barmana dva nápoje a podal jeden Midori.

"Páni… jaké krásné sklenice…"řekla a srkla si, "Ten je moc dobrý…"

"To je."

K Higuchimu a Midori přišel nějaký pár a velmi jim jejich taneční číslo chválil. A jakmile se první osmělili, tak se přidávali, další a další. A jakmile přestal Higuchi komunikovat s Midori, tak se k němu začali přidávat různé dívky. I tak to bylo naopak. Midori začali muži ruku líbat, což Midori dosti vyvedlo do rozpaků a nevěděla jak se má chovat.

"Zdravím tě, bratře."

K Higuchimu přišel jeho starší blonďatý, také velmi pohledný bratr.

"Ahoj."řekl Higuchi.

"Kdepak máš svou krásnou partnerku?"

"Ta je-"

Higuchi se rozhlédl a až teď si všiml, že stojí v chumlu a že Midori vůbec nevidí. Začal se zuřivě drat směrem, kde ji zanechal. Procpal se davem chlapů, až uprostřed narazil na Midori.

"Higuchi!"řekla nešťastně a vyrhla se k němu.

Higuchi ji chňapl jednou rukou a vytáhl ji z davu.

"Nevím jak se to mohlo stát. Tak najednou…"

Higuchi se podrápal na hlavě.

"Neudělali ti nic? Neřekli ti nic špatného?"zeptal se hned.

Midori se usmála.

"Ne to ne. Byli ke mně velmi milí. Jen… Jen jsem nevěděla, jak se mám k nim chovat a bála jsem se, že je urazím."

"Takže tohle je ta tvoje partnerka."řekl Higuchiho bratr a přistoupil k Midori.

Uklonil se a představil se.

"Kyoji Okamura… Moc mě těší, slečno."

"Midori… Také mě těší, pane."

Midori se uklonila. Higuchi zastříhal uchem a začal přemýšlet, proč řekla mu jenom "pane" a jemu řekla "můj pane".

"Midori… A jak dál?"zeptal se Kyoji.

"To… já bohužel nevím… omlouvám se…"

Bratr zčervenal a zůstal na ni civět. Po chvilce se probral.

"Ehm… V-váš tanec tady s mým bratrem byl opravdu skvostný… Jste velmi talentovaná…"

Midori zase nevěděla co říct, protože byla za celý večer přechválená až až.

"Moc vám děkuji… Jste velmi laskavý. Velký podíl má na tom, ale Higuchi. On mě naučil tančit. Bez něj bych to vůbec neuměla."

"No, ano."řekl Higuchi, "Ale kdybys neměla talent, tak by ses to tak rychle nenaučila."

"Jak dlouho jste cvičili?"zeptal se bratr.

"Týden."

"Opravdu? Já bych typoval tak měsíc! Opravdu brilantní."

"Opravdu moc děkuji."řekla Midori.

Najednou, ale opět zčervenala a zatahala Higuchiho za rukáv.

"Copak?"

Midori se k němu natáhla, že mu chce něco pošeptat. Higuchi se sehnul.

"Kde jsou prosím záchody?"

"Zase? Ale vždyť jsi byla před bálem…"pošeptal zas jí.

"Tak… jestli to vadí, tak to vydržím…"

"Ne, to ne… Tady půjdeš kolem té sochy a za rohem jsou."

"No jo… Ale já to sama nezvládnu… Mám moc velké šaty… Předtím mi pomohla tvoje maminka… Jenže teď..."

"Jéééjda…"řekl a přejel si rukou po obličeji.

"Děje se něco?"zeptal se Kyoji.

"Ne, všechno v pořádku. Neviděl jsi náhodou matku?"

"Ta je teď u orchestru a poslouchá je."

"Dobře, děkuji. Midori, pojď."

Midori se chytla Higuchiho a šli k matce, která už měla trošku v sobě vínka, ale zachovávala si ještě chladnou hlavu.

"Copak synečku a dceruško?"řekla a otočila se na ně.

"Midori potřebuje na toaletu."oznámil to naplno Higuchi.

Mamča se zvedla, chytla Midori kolem ramen a šli spolu pryč. Opodál na place uviděl Higuchi tančit svého nejstaršího bratra se svou ženou.Sedl si na nejbližší židli, díval se na ně a čekal. Jak Midori vyšla z toalety, matka ji hned opustila a nechala ji uprostřed sálu. Midori nevěděla, kudy se má za Higuchim dostat. Bloudila, bloudila, až narazila na Kyojiho.

"Ale, Midori! Copak? Ztratila jste se?"

"Ano. Nemohu najít cestu k Higuchimu."

"Ale vždyť před chvílí jste odcházeli někam spolu."

"No…"

"Já vám bohužel neporadím. Já také nevím kde je. Ale jestli chcete, mohu vás provést po našem domě. Klidně vám ukážu i pokoj, kde Higuchi býval jako malý kluk, jestli vás to zajímá."

"Opravdu? Ale… nebude mu to vadit?"

"To určitě ne. Higuchi je moc hodný. Tomu by to nevadilo. Vždyť už zde nebydlí."

"Je hodný… Moc… A vy zde bydlíte?"

"To ne. Bydlím ve svém soukromém sídle na konci města. Ženu ještě nemám. Každá mě odmítá."

"Ale vždyť jste tak pohledný a milý… Jak je to možné?"

"To opravdu netuším. Tak můžeme začít s prohlídkou?"

"No… jestli se neurazíte… Já bych ráda viděla jen Higuchiho pokoj a radši se vrátila zpátky. Tenhle dům je veliký… Trvalo by to hodně dlouho ho projít a Higuchi by se mohl strachovat…"

"Myslím si, že Higuchi je tak rozumný muž, že ve vás věří. Takže půjdeme?"

Kyoji nastavil Midori rámě, ta však na něho nejistě koukala.

"Nechcete? Není problém."řekl a dal ruce dolů.

Midori se pousmála a šla za Higuchiho bratrem ven ze sálu.

"Dobrý večer…"

K Higuchimu
přistoupila mladá dívka a drobně se mu uklonila.

"Vím, že to je z hlediska dámy, podivné… Ale mohla bych vás požádat o tanec?"

Higuchi k ní vzhlédl. Byla opravdu pěkná. Higuchi se rozhlédl, jestli Midori nejde a pak se zvedl.

"Dobře."

"Mockrát vám děkuji."usmála se, "Víte, velmi mě ohromily vaše pohyby. Já sice nejsem tak zdatná tanečnice, jako vaše partnerka, ale doufám, že se semnou nebudete nudit."

Higuchi se jen usmál a pořád se díval k soše, kdy zpoza ní vyjde Midori.

Zatím Higuchiho bratr vedl Midori po chodbě. Když minuli nějaký zajímavý obraz, něco k tomu řekl. Midori zaujatě poslouchala a dívala se kolem.

"Opravdu se cítím jako princezna, když se takhle procházím."

"To jsem rád. Ovšem, princezna potřebuje i svého prince. Smím se jim stát?"

"Mým princem?"

"Samozřejmě."

Midori se chvilku zamyslela.

"Omlouvám se… Ale… Mým princem je někdo jiný."

"Jistě, rozumím."řekl Kyoji a otevřel dveře, "Tak tady prožíval mládí váš princ."

Rozsvítil světla a před Midori se rozprostřela místnost plná autíček, vláčků a motorek a dinosaurů.

"Samozřejmě zde pobýval do své puberty. Pak mu byla přidělena jiná místnost. Matka si tuhle ponechala nezměněnou. Někdy si sem sedne a vzpomíná."

Midori přišla k velkému plyšovému dinosaurovi, který byl stejně veliký jako ona. Kyoji pomalu zavřel dveře.

"Ten se mi líbí. Je roztomilý."řekla Midori a pohladila ho po čumáku.

"Bratr měl velkou zálibu v dinosaurech, jak vidíte."

"Je to moc krásný pokoj."řekla Midori a rozhlédla se po celém pokoji.

Najednou ale světlo zhaslo a v místnost pohltila tma. Midori vylekaně vyjekla a poodstoupila pár kroků dozadu.

"Paní… Paní…"volala Midori na Tsugumi a trochu s ní zatřásla.

Tsugumi se převalila na záda, párkrát mlaskla a spala dál. Midori pokrčila rameny a šla do kuchyně dodělat snídani. Za chvilku přišel dolů Higuchi a zamířil to rovnou do kuchyně.

"Dobré ráno."řekl.

Midori se otočila od plotny a vesele se usmála.

"Dobré ráno, Higuchi."

"Jak ses vyspala?"

Midori si vzpomněla na své probuzení v náruči Higuchiho a celá zčervenala.

"D-dobře… Moc děkuji za optání… A ty?"

"Já teda moc dobře. A co je hlavní… Dneska jsi večer vůbec neřádila. Spala jsi jako andílek. Vypadá to, že od teďka spíme spolu, co?"

Midori se celá červená otočila zpátky ke sporáku.

"A-asi a-ano… J-jestli ti to nevad-dí…"

"Vůbec. Radši méně místa v posteli a vyspat se, než abych měl hodně místa a budil se každou noc."

Midori se usmála.

"Tak co dneska máme na snídani?"

Tsugumin nos ucítil vůni snídaně až ji to zvedlo z pohovky a šla se podívat. Vešla do kuchyně a když uviděla Midori u plotny vyvalila oči.

"Midori tu pořád je?"vyjekla.

"Dobré ráno, Tsugumi."řekl Higuchi a ušklíbl se "Jo, je."

Midori se otočila a usmála se na Tsugumi.

"Dobré ráno, paní. Pokoušela jsem se vás vzbudit, ale tvrdě jste spala. Vy jste Higuchiho kamarádka, která pro něho skoro každý den chodí, že? Uvařila jsem i pro vás!"

Tsugumi na ni chvilku vejrala a pak si sedla ke stolu vedle HIguchiho.

"Ty… Higuchi… Je toto normální?"

"Co myslíš?"

"Aby ti sestra dělala snídani, chovala se tady jako domácí i když je z bohaté rodiny a ještě k tomu mi vykala! Okamžitě vybal jaký vztah mezi sebou máte! Žádné tajnosti! Ze mě vola teda nebudete dělat!!!"

Higuchi nasucho polkl a podíval se na Midori. Ta kývla na něho kývla, jakože to může říct a začala servírovat jídlo na talíř.

"Midori je sirotek. Našel jsem ji kdysi v parku v dešti a tak jsem ji vzal k sobě domů. Postupně se mi otevřela a řekla mi o své minulosti a tak jsem se rozhodl, že ji tady nechám bydlet. To je všechno."

"Sirotek… jo? A jakože má na sobě normální oblečení? A ne nějaké…otrhané?"

"Moje mamka si ji hodně oblíbila, tak ji kompletně zajistila."

"Aha… To je pěkné… A… Jaký máte mezi sebou vztah?"

"No… Jaký?"

Higuchi se podíval na Midori, která před něj dala talíř. Midori se na něho taky podívala, hned zčervenala a rychle od něho odstoupila a položila před Tsugumi talíř.

"Kamarádský a spolubydlící."řekl Higuchi pokojně.

"Jasně…Vidím…"

Tsugumi se dívala na Midori a propalovala ji pohledem. Ta si sedla naproti Higuchiho a usmála se na oba.

"Je pěknější, když nás tady jí více, že Higuchi?"

"Jo, to je. Jo a kdo kdy tady míníš být?"

"No… Do té doby než se naši vrátí z lázní…"

"No, ale my jdeme dneska večer na narozky mého taťky."

"I Midori?"

"No."

"A… Proč?"

"Protože tam jde jako moje taneční partnerka. Pozval bych tě, ale nemáš šaty, ne?"

"To… nemám…"

Midori na to koukala a ozvala se:

"Ale… Higuchiho maminka mi nekoupila jenom jedny šaty. Mohla bych vám je pujčit."

"Nevykej mi, prosimtě… Jsem Tsugumi. A děkuji, podívej se na sebe a podívej se na mě. Asi těžko bych se do nich narvala."

Midori posmutněla.

"A nechceš zavolat nějaké svojí kamarádce, jestli bys u ní nemohla být?"řekl Higuchi.

"Ale… Jestli by ti to nevadilo, tak já bych tu na vás klidně počkala. Hlídala bych dům."

"No jestli to tobě nevadí… Mě je to jedno."

"Higuchi jsi tak… hóóóóódnýýý!!!"řekla Tsugumi a vesele po Higuchim skočila, až ho shodila ze židle.

"Co to děláš?! Jsi blbá nebo co???"

"Ty jsi prostě dobrota sama Higuchi!"

Tsugumi ho držela pevně kolem krku a lísala se k němu.

"Tak! Teď jsem ti to oplatila to všechno a můžeme začít už snídat ne?"řekla Tsugumi, pomohla Higuchimu se zvednou a kulturně si sedla.

"Vy jste asi hodně dobří přátelé, že?"řekla s úsměvem Midori, která to taktéž s úsměvem celé pozorovala.

"Samozřejmě!"řekla šlehla okem po Higuchi, "My se totiž jednou vezmem!"

Higuchimu zaskočilo a začal se dusit. Tsugumi ho práskla do zad a pak pohladila po hlavě.

"Není to pravda?"

"No není!"

"A koho by sis radši vzal? Mě nebo Midori?"

Midori vyjekla až si dala ruku před pusu a zase zčervenala.

"Omlouvám se…"řekla a podívala se do země.

Higuchi se zamračil a řekl:

"Nikoho! Co je to za blbé otázky! A vůbec! Dobrou chuť!"

"Dobrou chuť."řekla Midori s úsměvem.

Tsugumi se taky zamračila a začala jíst.

Dosnídali, Midori posbírala nádobí a začala ho umívat.

"Já to udělám!"řekla Tsugumi rychle a odstrčila Midori od dřezu.

"Ale… Jsi host, takže bys neměla umívat nádobí…"

"To je dobrý, já to umiju!"

"Tak já ti pomůžu! Smím?"

Midori se usmála a Tsugumi na ni hodila útěrku.

"Klidně… Stejně mám na tebe pár otázek."

Higuchi se nezúčastněně odsunul do svého pokoje. Tsugumi začala:

"Proč tohle všechno děláš? Proč Higuchimu tak podlézáš?"

"Já nepodlézávám… Připadá mi, že mu to dlužím, když mě tady ubytoval a za to, jak je laskavý."

"Máš Higuchiho ráda?"

Midori zmlkla.

"No nemysli si, že jsem blbá. Vidím, jak se k němu chováš a jak jsi furt červená. A myslíš si, že to samé cítí i Higuchi k tobě?"

"Necítí…"řekla potichu, "Ale… to je přeci přirozené… ne? Nejde někomu přikázat, aby měl někoho rád. To musí sám chtít…"

"Jsi chytrá… Jenže já mám Higuchiho taky ráda. Já se za to nestydím."

"Ale… Nevypadá to, že to by samé cítil i k tobě… ne?"

Tsugumi najednou vyletěla ruka a mrskla po Midori mokrou houbou.

"Myslíš, že to nevím?! Co já bych dala za to, být mu tady po boku jako ty! Dělám mu každý den do školy obědy, kterých se ani jednou nedotkl! Chci ho pořád rozveselovat, ale jenom mě odpaluje! Udělala bych pro něj první i poslední!!! A ty se mi tady vysmíváš! Vídáš ho od rána do večera! Jí tvé obědy, směje se s tebou, je na tebe milý! Jak je možné…"Tsugumi začaly stékat slzy po obličeji "Co máš ty a já ne…?"

Midori vyděšeně seděla na podlaze, celá mokrá a do oči se jí draly slzy.

"Omlouvám se…"zašeptala, "Omlouvám se, že jsem ti zapříčinila takovou bolest… Omlouvám se… J-já… Mám vypadnout? Třeba tě Higuchi vezme k sobě… Já opravdu se omlouvám…"

"Běž! Zmiz!!! Vypadni od Higuchiho! Nebude trávit čas s nějakou cizí holkou, když má mě!!! Dělej!!!"

"Co tu řveš?!"vyjel Higuchi, který seběhl se schodů.

Tsugumi i Midori se na něho podívaly. Midori se zvedla řekla:

"Higuchi… Omlouvám se, že jsem tě tady obtěžovala… Už odcházím…" A vyběhla z domovních dveří, ani se nepřezula.

"Midori!"vyhrkl Higuchi, celý popletený a podíval se na Tsugumi.

"No honem, utíkej za ni, nebo ti uteče, ne?"řekla a zvedla mokrou houbu ze země.

Midori utíkala, co ji nohy stačili. Slzy ji tekly proudem, že neviděla ani na cestu. Běžela přes přechod, ale protože pořádně neviděla, tak si nevšimla, že na semaforu pro chodce svítí červený panáček.

"Co jsi proboha řekla?!"vyjel Higuchi.

"Nic… Asi je hodně citlivý člověk…"řekla Tsugumi a umývala dál nádobí.

"Proč utekla?! Co jsi ji řekla?!"

"Higuchi… Ty víš… Že tě mám ráda, že? Dávám ti to dost najevo… Tak proč mě pořád odkopáváš? Já… se snažím…"

"Víš co? Probereme to potom!"

Higuchi vyběhl z otevřených dveří a zdrhal za Midori.

"Aha… Dobře… Chápu…"řekla, úterku položila na linku a šla si pro deštník a boty.

Higuchi zdrhal co mu síly stačily a jediné stanoviště, které ho napadlo, byl park. Řítil se k přechodu pro chodce, když v tom si všiml havarované auto, které bylo převrácené na kapotu. U něj byla záchranka, hasiči a policie. Přešel přechod a pořád se na to díval, když v tom do někoho narazil.

"Pardon…Midori!"řekl, když uviděl Midori před sebou stát.

Stála se šokovaným výrazem a vyděšeně zírala na nehodu. Po tváři se ji ještě kutálely slzy.

"Midori co se stalo?! Proč jsi tak vyběhla? Co ti řekla Tsugumi?"

Midori neodpověděla, zírala dál a ani se nepohnula.

"Midori! Haló! Prober se!"volal a začal s Midori třepat.

Midori se probrala z šoku a podívala se na Higuchiho.

"To…jsem… udělala…já…"řekla polohlasem a dívala se na Higuchiho.

"Co? Tu havárii?"

"Já jsem běžela přes cestu a nevšimla si… že je na semaforu červená… a.. a.. to auto se snažilo, aby mě nezajelo… dostalo smyk… a…a…"

Higuchi se otočil na převrácené auto a chvilku pozoroval, jak z auta vyprošťují lidi. Z auta po chvíli vyšli dva zdraví lidé a navzájem si padli do náruče. Na obličeji měli jen pár škrábanců.

"Vidíš…"řekl Higuchi a sám si oddechl, "Jsou zdraví… Nemusíš se bát…"

Midori se rozzářili oči a rozběhla se směrem k havarovanému autu.

"Midori!"vyjekl Higuchi, ale to už byla Midori daleko.

Doběhla k lidem a hned sebou pleskla na zem.

"Omlouvám se, to jsem byla já, která vám vběhla pod auto! Prosím, promiňte mi to! Jsem strašně ráda, že žijete! Máte kvůli mně zničené auto… Nemohu vám to zaplatit, ale udělám cokoliv, co řeknete!"

"To je v pořádku… To se může stát…"řekla žena, "Hlavně už to nikdy nedělej. Hlavně, že jsme v pořádku."

Midori vstala, žena se na ni usmála a utřela ji slzy z obličeje.

"O auto si nedělej starosti… Máme ho pojištěné."

"Moc vám děkuji."řekla Midori a ještě jednou se uklonila.

"Tak, teď už běž a nic si z toho nedělej. Bež, než tě začne vyslýchat policie."

Midori přikývkla a rychle běžela zase k Higuchimu.

"Je to v pořádku?"zeptal se.

Přikývla a trochu se usmála. Higuchi se taky usmál, ale něco mu říkalo, že má Midori ještě pořád výčitky.

"Tak… půjdeme?"

Midori zakroutila hlavou.

"Už tě nemohu dál obtěžovat… Omlouvám se, že jsem tak sobecky s tebou jednala a-"

Higuchi chytl Midori za ruku a rázně ji táhl k sobě domů. Nic neřekl, dokud nedorazili na místo.

"Co bych dneska dělal na bále, kdybych neměl partnerku?"řekl tak do větru a vešel do dveří.

"Higuchi…"vzhlédla k němu Midori.

"Tak… jestli chceš, teda… Tak zůstaň. Jestli si pamatuješ, tak jsem ti nikdy neřekl, že chci, abys odešla. Nevím, co ti navykládala Tsugumi… Ale mě věřit můžeš. A opravdu chci, abys se mnou zůstala…"

Midori zase zčervenala a pousmála se.

"No… Tak se mi líbíš."řekl Higuchi, usmál se taky a pošťouchl ji do svého domu.

"Nevidím tady Tsugumin deštník… Asi odešla ke kamarádce nakonec. Je to tak lepší… Jenom nám tady udělala vítr… ne?"

Midori se usmála a přikývla.

"Jsem hloupá, že vůbec o něm pohcybuji. Od teď budu věřit jen Higuchimu… Nikomu jinému, jen Higuchimu."řekla si Midori a věrně následovala Higuchiho do kuchyně.

Uplynul týden. Byl den před plesem. Higuchi seděl jako vždy u televize a čekal až mu začne pořad. Přes týden si užil s Midori spoustu trápení. Kdyby se vynechalo Midoriny nálady, kdy měla měsíčky, tak nejhorší byly noci, kdy měla sny. Ten, co se jí tehdy zdál se přes celý týden opakoval akorát v jiném provedení. To samé se zase zdálo jemu a párkrát musel zase Midori v posteli uklidňovat. Za všechno se mu pořád omlouvala a snažila se mu se vším pomáhat. Chystala mu ráno uniformu, stlala mu, vařila snídani, oběd, večeři, uklízela co se dalo. Higuchi ji mohl jakkoliv vysvětlovat, že si natlačit pastu na kartáček zvládne sám. Midori se nedala a když trošku zpřísněl, tak se mu zase začala omlouvat. Což mu začalo taky lézt docela na nervy. Tancovat už uměli perfektně. Midori se naučila všechny kroky, otočky a dokonce i zvedačky. Ovšem jen ty drobné, jak se to na bálu sluší a patří. Zrovna Midori dělala Higuchimu večeři. Musel uznat, že se den ode dne zlepšovala a chutnalo mu. A když viděl, že to Midori dělá radost, když mu chutná, tak si řekl, že to vaření na ni opravdu nechá.

"Večeře!"zavolala Midori z kuchyně.

Higuchi se líně zvedl a odšoural se do kuchyně. Tam ho čekal prostřený stůl a krásně vonící večeře.

"No krásně to voní…"pochválil ji hned Higuchi a vzal si do ruk hůlky.

"Opravdu? To jsem strašně ráda!"usmála se skromně a sedla si naproti Higuchimu. Sobě si naložila maličkou porcičku, ostatní flágla Higuchimu na talíř.

"No ty si mě dobře vykrmíš, poslyš."řekl Higuchi a usmál se.

"Já nepotřebuji moc… Ty jsi velký, potřebuješ velkou porci."řekla taky s úsměvem Midori, "Dobrou chuť, přeji." dodala.

"Dobrou chuť."

Higuchi to strčil do pusy a protože nechtěl zase se rozplývat nad tím jak je to dobré, tak jenom zamručel jak mu to chutná a jedl dál. Midori se pořád usmívala a chvilku se ještě dívala na Higuchiho, než začala sama jíst.

"Už se strašně těším na zítra."řekla Midori, když uklízela ze stolu.

"Taky."

"Půjdeme už teď spát, ať jsme zítra čerství?"

"Můžeme. Ale bál začíná tak v pět odpoledne, takže máme spoustu času. Zas ať zítra neusínáme v devět hodin."

"Do kdy takový bál trvá?"

"Tak do půlnoci… Někdy lehce po půlnoci."

"Páni… A to se lidi po tak dlouhé době nezačnou nudit?"

"No, ani ne. Vždy tam hraje nějaká hudba a nebo má někdo představení, takže je tam pořád program. Jo a moje mamka ti vzkazuje, že si pro tebe dojede už ve tři hodiny. Že tě načančá u nás."

"Ach tak… To je moc pěkné."usmála se, "Dě-"

"Ne!"sykl Higuchi a Midori si dala ruku před pusu.

"Omlo-"

"Ne!"řekl znova a Midori se na něho beznadějně podívala.

Higuchi se usmál a vstal.

"Říkám ti to už poněkolikáté. Nebudeš se mi za nic omlouvat ani děkovat, pokud to není nutné. Za jednu věc mi děkuješ několikrát za den a jednu věc se mi omlouváš, dokud neřeknu, že je to dobrý…"

Midori smutně sklopila zrak. Higuchi k ní přišel a čapl si k její židli.

"Já vím, že to máš naučené z domova…"

Midori se na Higuchiho podívala trochu překvapeně. Higuchi si povzdychl.

"Jenže já nejsem tvůj strýc. Já jsem Higuchi. A nemusíš mít zafixované, že se mi musíš za vše omlouvat a děkovat, dobře?"

"D… Dobře."řekla a trošku zčervenala.

"Dneska umývám nádobí já, jo? Ty už můžeš jít spát. Celý den jsi pracovala."

"Já ti s tím nádobím pomůžu!"řekla honem a vzala utěrku do ruky "Já… Já chci jít spát, až půjdeš spát ty…"řekla a zase zčervenala.

"No dobře."řekl ani se na Midori nepodíval a začal umývat nádobí.

Spolu pak vyšli nahoru, vyčistili si zuby, odděleně se převlékli a setkali se na chodbě, tak jak to vždycky dělávají.

"Tak ti přeji dobrou noc."řekl Higuchi a šáhl na kliku svých dvěří.

"H-Higuchi...?"ozvala se Midori.

Higuchi se otočil a zjistil, že je Midori červená jak rak a žmoulá si rukávy od pyžama.

"M-mohu se tě… n-na…. něco… zeptat?"řekla a svůj pohled zabořila do země, div tam neudělala díru.

"No…?"zeptal se Higuchi a čekal všechno možné, když viděl jak je z toho Midori nervózní. Mohla to být i úplně naprostá blbost, což by se moc u Midori nedivil.

Nastalo ale ticho. Midori přešlapovala na místě a žmoulala a žmoulala a červená byla jak paprika. Higuchi čekal, ale pak ho to přestalo bavit a řekl:

"Tak dobrou!"

Otevřel dveře svého pokoje.

"P-počkej!"řekla honem Midori a rozběhla se za Higuchim.

Najednou, ale zakopla o vlastní nohu (což se velmi často stává a je neznámo proč) a zřítila se na zem, přičemž stáhla Higuchimu gatě.

"Ježišmarja!"vyjekl Higuchi, protože na sobě neměl spodní prádlo.

Midori hned pustila gatě a s výskotem si zakryla oči.

"Omlouvám se!!!"řekla a odběhla do svého pokoje, kde se zabořila do polštáře.

Higuchi celej v háji si natáhl gatě zpět a tupě čuměl. Potom si uvědomil, jak to muselo vypadat a začal se smát. Doslova chytl záchvat smíchu. Midori vykoukla na chodbu a když viděla, že se Higuchi řechtá, tak se začala smát taky.

"Ty Midori, já se z tebe jednou picnu!"smál se Higuchi a utíral si slzy od smíchu.

Nadechl se, vydechl a opřel se o dveře.

"To se stane."řekl s úsměvem a Midori se taky na něho usmívala.

"Jsem ráda, že se nezlobíš."

"Jak bych mohl, vždyť fakt to byla náhoda! No, a tys mi to chtěla něco říct ne?"zeptal se, když tak náhodou vzpomněl.

Midori vykulila oči, zase zrudla, chytla pyžamo a byli jsme tam, kde jsme byli. Higuchi furt byl na místě opřeném a radši nikam nešel. Pěkně si na to počkal. Midori se tam kroutila ještě dvě minuty až potom konečně otevřela pusu.

"M-m-m-m-mohla… bych…dneska… v-ve-v-večer…"

Higuchi se usmál, protože zde se vyplatilo přísloví: Kdo si počká, ten se dočká.

"…s-s-s-s….s-s-s-spát....... S TEBOU?????"vyhrkla to se sebe, hned zabožila obličej do dlaní a mumlala něco jako: "A je to venku,já jsem hrozná,je to drzé, otočím se a půjdu zpátky-"

Higuchiho to překvapilo, protože tohle ani moc nečekal. Sice s ním Midori spala tak dvakrát, ale nikdy ho nenapadlo, že ho o to bude žádat. Teď když se nad tím zamyslel, tak bylo hned jasné, že nemůže odmítnout. Takovouhle situaci by si přál každý druhý kluk, kdyby se na Midori podíval. Vzpomněl si, jak byl z Midori úplně v háji, když si ji dovedl domů, ale teď už si na ni zvykl a vůbec z ní tak nevyšiluje.

"Dobře."řekl.

Midori otevřela oči a podívala se na Higuchiho.

"O-o-opravdu?"

"Jo. Můžeš."řekl, usmál se a vešel do pokoje "Tak pojď."

Midori hned vběhla do pokoje a ještě pořád se červenala. Higuchi zhasl a zalehl.

"Tak pojď."řekl znova a ohrnul přikrývku, aby pod ni mohla Midori vlézt.

Midori polkla a přišla k posteli.

"Opravdu ti to nevadí?"ujišťovala se.

"Ne, nevadí."řekl a ještě jednou se usmál.

Midori si teda pomaličku lehla a Higuchi ji přikyl.

"Tak dobrou."řekl a otočil se k ní zády.

Midori se ale otočila na bok směrem k němu. Za pár minut usnula. Higuchi, ale pořád nemohl zabrat. Pořád mu něco vrtalo hlavou. Pokoušel se působit, jako že má ve všem jasno a že je všechno oukej, aby Midori nemátl, jenže sám věděl, proč tohle Midori udělala. Koukl přes rameno, jestli Midori spí a pak se otočil směrem k ní.

Najednou ucítil vůni, která se nesla z ní.

Higuchi se trochu přiblížil k Midoriným vlasům, aby se ujistil jestli to třeba nejsou jeho peřiny. Byla to samozřejmě ona. Higuchi nevědomky ovinul své ruce kolem Midori a přitáhl ji k sobě.

"Opravdu… krásná vůně…"zamrmlal a za chvilku usnul.

Uprostřed noci ale musel na záchod. Zvedl se teda, v polospánku došel na záchod, tam vykonal potřebu, umyl si potom pochopitelně ruce a šel si zase lehnout. Když šel ale zpátky, tak najednou někdo zazvonil. Higuchi nadskočil, protože v takovém tichu zazvonění teda nečekal.

"Kurňa kdo to je? V takovou dobu… Ať vypadne…"mrmlal a šoupal po schodech dolů, "Snad to neprobudilo Midori."

Došoupal se k dveřím a otevřel. Venku najednou ho polil studený vzduch z venku a zjistil že venku zase prší. Dovnitř k němu ale vběhla holka a zavřela deštník, který nesla sebou. Higuchi honem zavřel a rozespale na osobu čuměl.

"Higuchi, promiň, že tě budím tak pozdě… Jenže… Kdybych ti napsala na mobil, tak bys mi buď neodpověděl a nebo mě odbyl…"

"Tsugumi… Zdar… Co je…?"

"Víš, naši jeli do lázní a když odjížděli, tak jsem zrovna nebyla doma. No a jak na potvoru, jsem si nechala klíče doma a nemám se jak dostat dovnitř. První kdo mě napadl, jsi ty… Nemohla bych dneska u tebe přespat?

"A proč já? Proč jsi nešla k nějaké kamarádce?"

"No… Zjistila jsem to až u domu, že nemám klíče a ty jsi nejblíž. A ke všemu začalo tak pršet… Nevadí ti to? Ty žiješ přece sám, tak snad by se udělalo pro mě nějaké místo… Ne? Ještě pořád hlídáš svoji sestru?"

"Jakou sestru? Já nemám sestru…"

"Jo? Tak kdo byla ta blonďatá holčička, která kolem tebe tehdy ráno hopsala?"

"To je…"Higuchi si lepl rukou před pusu.

"No?"

"Midori…"

"To já vím! Ale když to není tvoje sestra? Tak kdo to je? Tvá holka?"

"Ne! To v žádném případě!!!"vyjekl Higuchi.

"No to je jedno, zítra si povykládáme… Jsem unavená. Až do teď jsem pracovala. I ty kavárny začínají zavírat čím dál později, jen aby úchylní chlapi po nocích na nás zíraly přes sklo a někdy i něco víc!!!"

"Ty vlastně pracuješ v Maid Café, co?"

"Přesně tak! A co mě zaráží, že jsi se na mě nešel nikdy ani podívat!"

"Promiň, nikdy jsem si nevzpomněl. Úplně se mi to vykouřilo z hlavy, že pracuješ v nějaké kavárně."

"Tak si to zapiš za uši! A teď? Kde bych mohla položit své slabé… nevinné… tělo?"

Tsugumi trochu zčervenala a letmě přejela rukou po svém těle.

"Lehni si do obyváku. Dobrou."řekl Higuchi a šel nahoru po schodech.

"Dobrou nocku, Higuchi."řekla sladce a jakmile Higuchi za sebou zavřel dveře, naštvaně nadupala do obyváku.

"To snad není pravda! Ten Higuchi je snad na chlapy nebo co! Jak může odolat mému…šarmu!!! A vůbec…ta Midori…já to zítra z něj vypáčím!"

Lehla si na gauč a dala si polštářek pod hlavu. Rozepla si celou košili.

"Až mě takhle ráno uvidí a bude sám… a vyspaný… určitě se to v něm pohne! Nebo… něco se mu pohne…"

Tsugumi zčervenala a doširoka se usmála.

"Už se těším na zítřek!!!"řekla a zavřela oči.

Higuchi se pomalu probouzel. Když mu blesklo hlavou, že je víkend, tak si řekl, že by mohl ještě spát dál. Chtěl se otočit na druhý bok, ale cosi mu to neumožňovalo. Protřel si oči a otevřel je. Vedle něho ležela Midori. Rukama ho objímala a byla k němu na těsno přitisklá. Letmě se usmívala. Higuchi vyděšeně vyletěl z postele, čímž ji shodil z postele. Midori kníkla a pomaličku se probírala. Higuchi s vypleštěnýma očima ji pozoroval a rozdýchával ten ranní šok.

"Dobré ráno Higuchi…"řekla Midori, když zaostřila zrak a vesele se usmála.

"Midori, co to má znamenat? Nemáš náhodou postel vedle?"řekl a přišel k ní.

"Omlouvám se…"řekla a podívala se na něho.

Higuchimu probleskl hlavou včerejšek a hlavě sen, který měl a možná i Midori.

"Nemusíš se omlouvat."usmál se, "To nic."

"Opravdu?"

"Ano."

"Já… já jsem měla přes noc takové nutkání… jít za tebou…"řekla a zčervenala.

"Aha… No… Tak jsi přišla ne? Já spal jak zařezaný, tak jsem si ničeho nevšiml. Lomcovala jsi se mnou? Říkal jsem ti, abys se mnou lomcovala, kdybys něco potřebovala."řekl a sedl si k Midori na zem.

"Nelomcovala jsem s tebou… Nechala jsem tě spát… A nic jsem nepotřebovala. Mám tu vše, co si jenom můžu přát."řekla a šťastně se usmála.

"Ty Midori a co se ti dneska zdálo?"

Midori se zadívala do země a potom se usmála.

"To ani nestojí za řeč."

"Mám totiž pocit, že jsme měli stejný sen. Zdálo se ti o tom… jak… jak tě tvůj strýc bije?"

První to vypadlo, jako by se Midori lekla, ale potom se zase zadívala do země a přikývla.

"A ještě na jedno se ti chci zeptat… To o čem se ti zdálo, tak… Je to minulost? Bylo to takhle ve skutečnosti? Takhle se k tobě ten tvůj strýček choval?"

Midori nic neřekla a zase jenom přikývla. Higuchi povzdechl a zvedl se.

"Pojď."řekl a natáhl k Midori ruku, "Jdeme na snídani. Něco dobrého uvařím, jo? To si pošmákneš!"řekl a usmál se.

Midori se na Higuchiho podívala a okamžitě se usmála a natáhla k němu ruku.

"Higuchi, ty jsi anděl."řekla a usmála se na něho.

"C-cože?"vyskočil.

"To protože jsi tak hodný a ochranářský."zasmála se.

"Ach… aha."řekl a oddychl si, "To by mi ještě scházelo, kdyby já byl anděl. Viděl jsem jednoho a to mi stačilo. Ale něco mi říká, že bych ji neměl říkat o tom, že jsem potkal její maminku."

"A ty bys chtěla být anděl?"zeptal se jenom tak mimochodem.

Midori přikývla.

"Ano. Chtěla bych tě chránit od všeho zlého a přinášet ti jenom radost a štěstí."řekla vesele.

Higuchi zčervenal.

"Zdá se mi to, nebo Midori má ke mně jakousi velikou náklonnost? Vkradla se ke mně do postele, má ráda, když ji jenom obejmu, a chce abych byl šťastný a má různé takové řeči… Že.. by se do mě zamilovala? Nebo jenom mi byla až tak moc vděčná? Nikdy k ní nebyl nikdo hodný… tak teď má ráda toho, kdo je k ní hodný… To je logický… Ale i kdyby mě měla ráda tak co já s tím? Když já ji nemiluju, tak jak ji to mám potom opětovat ty její manýry?"

"Tak to jsi hodná!"řekl, zasmál se a už šel ke dveřím, "Tak pojďme už konečně na tu snídani!"

Midori přikývla a vydala se za Higuchim.

"Tak na co bys měla dneska chuť?"zeptal se, když už byli v kuchyni a Higuchi otvíral ledničku. Náhle uslyšel jak mu zvoní mobil, který byl v jeho pokoji.

"Počkej chvilku…"řekl a letěl k mobilu.

Podíval se kdo mu volá a když se se dozvěděl že Tsugumi, tak to znuděně vzal.

"No?"ozval se otráveně.

"Dobré ráno, Higuchi! Jak ses vyspal?"zeptala se ho vesele Tsugumi.

"Dobrý… Co potřebuješ?"

"No… Chtěla jsem se tě zeptat, jestli bych nemohla k tobě přijít… Víííííš… Mohla bych ti uvařit oběd, hodně jsem trénovala a pokud vím, tak jsi neochutnal ani drobek toho, co jsem pro tebe připravila. Nevadilo by ti to?"

"Oběd? No… Já tu mám tu sestru…"

"Mě tvá sestřička nevadí. Uvařím i pro ni samozřejmě."

Najednou uslyšel Higuchi nějaký rámus ozývající se ze spodních pater.

"Promiň, musím končit. Čau!"řekl a zavěsil.

Tsugumi klekla ruka do klína a drobně se usmála. Chvilku nehnutě seděla. Za chvilku ji do klína spadla slza.

"Ne!"řekla a utřela si oči, "Já se nevzdám!"

Higuchi doběhl do kuchyně. Midori stála u plotny a cosi smažila.

"Co to byl za rámus?"zeptal se.

"Rámus? Ach tak… Omlouvám se, pokoušela jsem se vytáhnout pánev, ale bylo to moc vysoko, tak mi spadla. Ale není vůbec poškrábaná. Podívej."řekla a ukázala na pánev, kde se smažily vajíčka se šunkou a ještě čímsi.

"Aha… Midori, já jsem ti řekl, že máš něco uvařit?"zeptal se nadzvedl obočí.

Midori se zděsila, vypla sporák, rychle vzala pánev a obsah chrstla do koše. Pak sebou liskla před Higuchim na zem a začala se mu omluvně uklánět.

"Omlouvám se vám! Strašně moc mě to mrzí, nebylo to schválně!!! Prosím promiňte mi to!!!"

Higuchi na to vyděšeně hleděl a neměl slov. Midori si najednou uvědomila co to dělá a zčervenala.

"Omlouvám se…"řekla a vstala.

"Midori, to je úplně v pohodě."řekl Higuchi "Jsem spíš rád, že mi tak pomáháš. Asi jsem tu větu špatně formuloval, promiň."

"Ne, prosím. Ty se mi neomlouvej."řekla a vzala znovu pánev do ruky.

"Jsi moc šikovná. Jestli chceš, tak to můžeš udělat znova."řekl a usmál se na ni.

"Mohu?"

"Samozřejmě."

Midori se šťastně usmála a dala se znova do kuchtění. Higuchi se poslušně posadil a čekal, až to bude to mít před sebou. Když se tak stalo, nestačil se divit. Nádherně naservírované, vonělo to tak, že se Higuchimu začali sbíhat sliny. Hned chňapl něco do ruky a začal to do sebe hrnout.

"Je to výborné!!!"pronesl, když položil talíř a otřel si pusu, "Umíš fakt úžasně vařit Midori! O hodně líp než já a než jakýkoli kuchař! Z obyčejné omelety jsi dokázala udělat…. něco… něco… ani to nedokážu popsat!!!"

Midori zase zčervenala, ale zároveň se i rozzářila.

"Opravdu? Opravdu je to tak dobré???"

"Ano je!!!"

"Děkuji mockrát!!! Ještě nikdo mě za vaření nepochválil!!!"řekla a vytryskly ji slzy štěstí.

Higuchi se usmál s potěšením, jakou radost udělal Midori jenom slovy. Ani z nákupu oblečení neměla takovou radost.

"Tak se posaď vítězko a sněz teď ty svoji snídani."řekl Higuchi.

"Jej... Ale já jsem všechnu omeletu dala tobě."

"Cože?!"

"Chtěla jsem, aby ses pořádně posilnil, když budeme mít takové pohybové dopoledne."řekla s úsměvem.

"No to jsi sice hodná, ale co budeš jíst ty? Ty jsi fakt trdlo."usmál se a zvedl se od stolu.

"Uvařila jsi ty mě, teď já tobě, dobře?"

"Ale to opravdu nemusíš!!!"řekla hned a vrhla se k Higuchimu.

"Můžu ti něco uvařit?"řekl a mile mrkl na Midori.

Midori zčervenala, přikývla a sedla si na židli. Higuchi taky udělal omeletu, ale po svojem.

"Prosím, slečno."řekl galantně Higuchi a položil před Midori svoje dílo.

Midori zaradovala a hned to taky do sebe kopla.

"Je to výborné!!!"řekla Midori a opřela se spokojeně o opěrátko.

"Tak to jsme velice rádi, že vám u nás chutnalo, slečno. Máte ještě nějaké přání?"

"Jestli mám přání? Ne. Děkuji. Moc vám děkuji číšníku za vaši pohostinnost."řekla a usmála se.

"Nemáte vůbec zač, slečno. Rád jsem vám vyhověl."řekl Higuchi a drobně se uklonil a odešel k lince.

Pak se podíval na Midori a rozesmál se spolu s ní.

"Ale zvykej si, takhle s tebou na plese bude jednat každý číšník a odmítnout ho je v rodině Higuchi nevychovanost."řekl se smíchem.

"Dobře, tak to jsem moc ráda, že to vím."usmála se Midori, vstala a šla umýt svůj prázdný talíř.

"A teď se půjdeme převléct, umýt a potom budeme cvičit?"zeptala se Midori.

"No… třeba."usmál se a spolu s Midori vyšel nahoru po schodech.

"Tak já jdu nachystat akustiku, dobře?"řekl Higuchi, když si utřel pusu a odešel do obýváku.

Midori si teda urychleně dočistila zuby a letěla za Higuchim.

"Takže!"řekl Higuchi a založil ruce v bok "Nejdůležitější je držení těla! Musíš být krásně narovnaná, ale ne vyprsená."

Midori přikývla, pevně se postavila a narovnala záda.

"Ne až tak moc…"řekl a popravil ji držení těla.

Při tom ji ale sáhl na hrudník a tak Midori kníkla a zčervenala. Higuchi si toho vůbec neuvědomil a pustil hudbu. Midori se na něho dívala velkýma očima celá červená a neměla slov.

"Co je?" řekl Higuchi a nadzvedl obočí.

"Ty… ty… já… no… ono…"

Midori se začala pomaličku hrbit, tak zase Higuchi přišel a udělal to co před chvilkou. Midori ještě víc vykvíkla a zakryla si hrudník a poodstoupila pár kroků. Higuchi na ni chvilku nechápavě zíral a potom mu to konečně došlo.

"J-ježiši promiň!!! J-já jsem na to vůbec nemyslel a soustředila jsem se na tvé držení těla, ale fakt to nebylo úmyslně!!!"

Midori se usmála a přišla zase k němu.

"To nic, sama nevím, proč s tím tolik nadělám…"usmála se Midori

"No… To je normální, vždyť jsi holka."

"Tak se ti omlouvám, že jsem tě uvedla do rozpaků."

"To já se omlouvám!!!"

"Ne, já se omlouvám!"

"Já!"

"Já!"

Higuchi se zase rozesmál a Midori taky.

"Dnešní den je opravdu zábavný."řekla Midori a utírala si slzy od smíchu.

"Fakt? Tak to jsem rád…"řekl Higuchi "No zas tak vtipné to nebylo…"

"Tak jdeme na to?"řekl a přistoupil k Midori.

Ta přikývla. Higuchi ji teda vzal za ruku, chytl kolem pasu a hudbu.

"A kam mám dat tuhle ruku?"zeptala se Midori zase trochu na rozpacích.

"Na mé rameno."řekl a začal se s Midori pohybovat.

"Skus se nechat vést, kdyby to nešlo, tak tě naučím jednotlivé kroky."řekl. Midori celou dobu čuměla na Higuchiho nohy jak se pohybují a pokoušela se dělat to samé. Moc se jí to ale nedařilo, tak zavřela oči a nechala se vést.

"Hej výborně Midori!"řekl překvapeně Higuchi a udělal s Midori otočku, "To budeme mít rychle! Jsi moc šikovná!"

"Opravdu?"zaradovala se Midori, ale najednou nedala pozor a omylem šlápla Higuchimu na nohu.

Když Midori ucítíla, že teda na něco šlápla, tak se hned podívala dolů a začala se zase omlouvat.

"Higuchi omlouvám se!!!"vyjekla a už se chtěla sunout na zem.

Higuchi ji ale pevně chytl a řekl s úsměvem:

"Vždyť já to ani pořádně necítil. Neomlouvej se furt."

"Necítil? Já jsem ale pořádně těžká, strýček mi to pořád říkal, že mám zhubnout… Opravdu se omlouvám…"

"Nejsi vůbec těžká. Spíš bych řekl, že bys měla přibrat."

"Opravdu? To jsem tak hubená…?"

Higuchi si vzpomněl na tu kostru co viděl ve svém snu, co se plazila po zemi a z hlavy ji tekla krev. Potom se podíval na Midori.

"Nejsi úplně hubená, ale chtělo by to ještě trošičku přibrat…"

"Dobře, Higuchi. Budu se snažit."řekla a usmála se.

Higuchi se taky usmál a najednou přejel rukou po dvou hrbolcích na zádech. Zamrazilo v něm trochu se vyděsil.

"Higuchi?"

"C-co?!"

"Nějak ses zamyslel…"

"J-jo, to se mi v poslední době stává často, vííííš."řekl a blbě se zasmál, "Víííš… Tak polemizuji nad životem a tak."

"Ach tak."zasmála se Midori a najednou na Higuchiho vytřeštila oči, "Higuchi…"

Higuchi se vyděsil a pustil Midori.

"Co je?"zeptal se.

"Já… jsem… se asi…"řekla a podívala se pomaličku na zem.

Na zem začali kapat kapičky krve a nějaké ji stékali po nohách. Higuchi vykulil oči a vystřelil:

"Midori co ti je? Ty krvácíš?"

Midori celá červená beznadějně stála a dívala se na Higuchiho.

"Já nevím… Měla jsem pocit… Jako bych se… po…po…"

"Co?"

"Po…"

Higuchi furt nechápal a díval se na přibývající kapky krve.

"počurala…"řekla polohlasem a podívala se do země.

Higuchimu najednou svitlo.

"Midori a nebolí tě náhodou břicho?"

"Bolí… Ale nechtěla jsem nic říkat, když jsme tak hezky tančili a bylo nám tak hezky…"

"Do háje! Počkej Midori!"řekl a vytáhl mobil.

Vytočil svou matku a když se mu ozvala v telefonu, tak hned na ni vybafl:

"Mami co mám dělat?! Midori má asi měsíčky!"

Midori se na něj udiveně podívala.

Higuchi hned zaklapl telefon a řekl:

"Moje mamka za chvilku přijede."

"Higuchi…? Co mi je? Jaké měsíčky?"

"Moje mamka ti to vysvětlí… Já o tom houby vím…"řekl a trochu zčervenal, "Jenom ti vzkazuje, aby ses uklidnila, jestli tě to rozhodilo."

Za minutku už zvonil zvonek a Higuchi okamžitě pouštěl svou maminku dál. Ta ani nepozdravila, naklusala do obyváku a zhrozila se, když viděla tu spoušť v obyváku. Midori pořád stála tam kde se zasekla a vyjeveně čučela.

"Midori, zlatíčko, pojď honem, jdeme do koupelny! Higuchi ty si to tady ukliď!"řekla a běžela s Midori po schodech do koupelny.

Higuchi vyjeveně zíral na krev na zemi a začal se mu pomalu zvedat žaludek.

"Ne! To odmítám utírat! Vždyť ta krev ji tekla z… TO NEBUDU UTÍRAT! NE!"řekl a šel do kuchyně, kde si trucovně sedl na židli a tam seděl dokud jeho matka s Midori nepřišli dolů.

"Takže, jestli budeš ještě něco potřebovat Midori, tak řekni Higuchimu, ať zavolá. Jak vidíš, jsem tu jak na koni."řekla matička a šla k domovním dveřím.

"Moc vám děkuji, paní Okamura… Jste vždycky tak strašně hodná… Nemusela jste přijet tak rychle…"

"Pro svoji dcerku udělám všechno na světě."řekla a pohladila Midori po vlasech, "Tak se měj pěkně a kdyby tě to začalo hodně moc bolet, tak si dej ten prášek, co jsem ti dala, ano?"

"Ano, paní Okamura!"

"Říkej mi klidně… Mami… jestli chceš."řekla a nejistě se na Midori usmála.

Midori se chvilku na paní dívala jakoby přemýšlela, jestli je to tak správné, ale potom řekla:

"Dobře, mami!"

"Tak pápá zlato! Čau Higuchi!"řekla a zavřela za sebou dveře.

"Tak a nyní jsme oficiálně sourozenci."řekl Higuchi, který byl opřený o stěnu, "Mamka si vlastně vždycky přála takovou dceru, jakou si ty a místo toho má 3 syny, kteří jsou ji na dvě věci…"

"Higuchi, omlo-"

"Neomlouvej se."řekl a ušklíbl se, "Máš ženské problémy, co?"

Midori zčervenala a přikývla "Paní Okamura, mi vše vysvětlila."

"Dobře, tak to dneska asi vynecháme, že? Vím že ženy, které "to mají", tak by se neměli nějak tělesně unavovat, nebo se jim alespoň nechce. Vždyť nám to už jde, tak můžeme cvičit někdy jindy."

"No jo… Ale tvoje maminka říkala, že to bude trvat tak týden než to úplně přejde… A za týden je přece bál… Jak budeme teda cvičit?"

Higuchi se podrbal na hlavně a měl na krajíčku.

"To bude za pár dní určitě dobré a budeme moc cvičit. Co kdybychom se teď podívali na telku?"

Midori s úsměvem přikývla a následovala Higuchiho.

"Ježiši! Ještě ta louže!"vyděsil se Higuchi, když vešel do obyváku.

"Hned to bude!"vystřelila Midori a za chvilku už na zemi nic nebylo.

"To… byla rychlovka…"žasl Higuchi a šel si sednout.

"Nemusíš se bát Higuchi, že zašpiním tvou pohovku."řekla Midori a sedla si, "Tvá maminka mi dala vložku, kterou si prý mám měnit každé 4 hodiny, ale mohu i s větším odstupem, protože jsou hodně savé-"

"DOBŘE! DOBŘE! JÁ TOMU ROZUMÍM!"řekl celý rudý Higuchi a rychle zapl televizi.

Midori se zasmála a opřela se.

"Tak to jsem ráda."řekla a dodala "Nejlepší na tom je, že můžu mít děti."

Tak teď už Higuchi fakt žuchl z pohovky.

"Já… to…vím…"

"Tak to jsem ráda."řekla zase spokojeně Midori a sluníčkově se usmála.

Všechno tohle samozřejmě pořád pozorovala Midorina matka. Stála vedle gauče a dívala se na Higuchiho, který se sbíral ze země.

"Midori si ho vybrala… On je ten pravý…"řekla si a usmívala se "Možná moje dcera vykoná poselství a ukončí konečně tohle dlouhodobé utrpení našeho rodu. To, že ji začal menzes až teď, signalizuje, že až teď je ta pravá chvíle. Midori je 16. Správně ji už dávno měl začít, ale její tělo si vybralo až tuhle chvíli. Zajímavé… Jako kdybych viděla sebe a svoji minulost. Tak bych si přála, aby Midori nedopadla jako já. Aby se splnila poselství, zbavila se břemene a žila šťastně se tím, koho miluje. A zplodila normální zdravé dítě, které nečeká osud anděla deště, ale osud normálního dítěte. Už po staletí se tohle prokletí dědí z generace na generaci a může to změnit jen pravá láska. Proč je svět jen tak zkažený? Ani po tu dobu se nenašel nikdo, kdo by opravdu miloval..."